Pozvánka na místo, kde se moc normálních knížek neodehrává, Violetta je totiž správkyní malého hřbitova městečka na východě Francie. A stará se o vše kolem něj, o hroby a hrobky, návštěvníky známé a pravidelné štamgasty i náhodné a anonymně rozjímající, o hromadu koček, které si hřbitov pronajaly, o jejich kastrace (koček myslím, ne návštěvníků), o hrobníky a majitele jediného místního pohřebního ústavu, o květiny a zeleninovou zahradu, o své zápisky průběhu pohřbů. A taky o nájemníky, když skončil jejich čas a kosti musí uvolnit místo novým. Smích a slzy. Každý návštěvník má svůj příběh a ona je zná všechny.
Autorka zpočátku nechává Violettu jednoduše vyprávět o jejím životě, pozvolným způsobem se proplétá vzpomínkami na její těžké dětství a brzké manželství s neschopným chlapem. Poznala i několik okamžiků štěstí a svůj smutek držela v sobě. Takových hrdinek už tu bylo. Ale je to jen pohrávání si se čtenářem, nenápadný začátek, každá další kapitolka prozrazuje trochu víc, občas překvapivě, občas se změnou žánru, vývoj nečekaným směrem.
Nové detaily vedou ke změnám pohledu na jednotlivé postavy, ke změnám sympatií, i ten prohnilý manžel dostane příležitost. Z jednoho návštěvníka se navíc vyklube klíčová postava, příběh deníků jeho matky se pak proplétá s příběhem Violettiným, každý ve své časové linii. A pořád si nejste jisti, co to čtete, napětí se nenápadně stupňuje a chcete vědět víc a víc. Prozrazeno další tajemství z minulosti a stejně nevíte, jak to všechno do sebe zapadá. Příběhy v příbězích. Sem tam něco humoru, suchého a vzhledem k prostředí samozřejmě i načernalého.
Za obyčejností se skrývá neobyčejnost, světlo i temnota.
Valérie Perrinová se přesně vyrovnává s choulostivými tématy jako je smutek, pocit opuštěnosti a nepochopení tváří v tvář neštěstí, aniž by její román byl patetický nebo tragický. Složila vlastně ódu na prosté štěstí, štěstí z přátel i z květin, malých každodenních gest. Čtěte pomalu a vychutnávejte.
O autorce – zkušená scénáristka, manželka proslulého režiséra Clauda Lelouche, Květiny jsou její druhý román, miliony čtenářů a čeština 26. jazyk, do kterého byla kniha přeložena. Nakonec si neodpustím – kazem na překladu je počeštění některých příjmení. Ve francouzštině to mohl být vtípek, v češtině z něj bolí oči.
„Schovku“ jsem už v mládí upgradoval na Zašívárnu. To popadnete knížku a zašijete se tak, aby vás pár hodin nikdo nenašel. Výborná příprava na vojnu!
