Manželé Carlo a Margherita jsou nerozlučným párem. Mají mezi sebou ten druh vztahu, kde jsou si sobě navzájem nejlepšími přáteli i milenci. Na první pohled všechno klape. A přesto oba dva touží po někom jiném. Po jednorázovém uspokojení. Po chvilkovém úniku ze stereotypu. Je lepší překročit hranici a bojovat s výčitkami svědomí, nebo odolat a ptát se po zbytek života „co kdyby“? Stejnou otázku si pokládá italský spisovatel a držitel několika literárních cen Marco Missiroli. Jeho poslední román Věrnost je záležitostí, o které budete přemýšlet ještě dlouhou dobu.
Italské Miláno. Současnost. Příběh rozčrtnutý v pár dnech. Vylíčení pár osudových setkání. Carlo nemůže pustit z hlavy svoji studentku Sofii. Slámově žluté vlasy, úzký pas, široké boky. Podlehl by jen jednou. Na záchodcích vysoké školy, kde učí. V jejím studentském pokoji. Nikdy by se pak k té záležitosti už nevrátil. Jeho žena Margherita prožívá podobné pocity. Málomluvný fyzioterapeut Andrea je pro ni záhadou i čím dál tím větším pokušením. Je tady však jedna překážka. Vlastní svědomí.
Carlo a Margherita, Sofie a Andrea zažívají všechna ta tisíckrát omílaná klišé, která se u tajných milostných vztahů stávají. Ať už probíhají doopravdy nebo jen v jejich hlavě. Jindy tichý a strohý příběh, který sází především na monolog, se nestydí tentokrát zabíhat do detailů. Jemně a s grácií, ale i surově.
Věrnost je ladně vystavěným románem. Má křehkou strukturu, ale jeho tíha dopadá na duši čtenáře plnou vahou.
Plyne lehce a pomalu, zároveň však spočívá stále na jednom místě a v jednom okamžiku, který byl pro Carla, Margheritu, Sofie i Andreu zlomový. Je svým vlastním způsobem tichá, svůj pohled ve většině zaměřuje na vnitřní život postav. Kdo však říká, že bez dějových zvratů to nejde? I obyčejnost všedních dní má své kouzlo.
S každou přečtenou větou se víc a víc zapojujeme do soukromého světa několika osob. Připadá mi, že jsem byla nepozvaným hostem, součástí intimity manželů i milenců, svědkem rozhovorů, které v žádném případě nesmí opustit stěny pokoje. Stále se vracíme ke stejným slovům, omílají se, překrucují a ospravedlňují. A když už si myslíme, že je znovu neuslyšíme, tak se objeví hned v další větě. Milenka. Milenec. Zrada. Tajné tužby. Chvilkové uspokojení. Tenhle slovník vyznívá v literárním světě naivně až kýčovitě. Ale kolikrát jsme je ve svém životě použili bez studu my?
Je doslova nutností vychutnat si Věrnost až do posledního písmene. Lehce ukusovat, pomalu trávit a nechat v sobě znít. Bloudit uličkami italské metropole, zároveň být uzamčený v duši Carla nebo Margherity a přemýšlet o tom, kde končí hranice tolerance a začíná nevěra.
Aneta Wunderlichová
Knihy jsou světem, který přede mnou nikdy nezavře dveře. Ne nadarmo se říká, že domov je tam, kde jsou i mé knihy.
