RECENZE: Měly to (ne)štěstí, přežily.
Publikováno: 13.1.2020
Kategorie: Recenze

Kdo by ten příběh neznal? Je 14. dubna 1912 a svět stojí na prahu jedné z nejtragičtějších událostí v dějinách mořeplavby. Titanik, největší loď své doby, se těsně před půlnocí srazí s ledovcem. Stačí pár desítek minut a monumentální kolos pohltí jednou provždy temné hlubiny Atlantiku. Za sebou zanechá tisíce mrtvých a jen pár přeživších. Spisovatelka Elizabeth Blackwell se v knize Dívky, které slyšely plakat moře vrací do oné dubnové noci a vypráví příběh tří žen, které měly to (ne)štěstí, že přežily.

 

Esme, Charlotta a Anna. Společné mají jen jediné – plaví se do Ameriky na nejznámější lodi světa. Bohatá Esme, jež využívá luxusu první třídy, se za zády svého postaršího manžela seznámí s Charlesem a její život začne nabírat úplně jiné obrátky. V druhé třídě je Charlotta, jejíž život naopak ovládají drobné podvody a krádeže a z nezáviděníhodné situace nevidí východisko. V nejnuznější třetí třídě je ubytovaná Anna, mladičká dívka ze Švédska doprovázející kamarádku Sonju na cestě přes velkou louži.  Osudy těchto žen se protnou až na záchranném člunu číslo 21.

Potopení samotného Titaniku je záměrně jen okrajovým příběhem a my máme místo toho možnost sledovat životy Charlotte, Esme a Anny v několika časových rovinách. Je možné, že veškeré své štěstí si vybraly v den, kdy se jim podařilo utéct z potápějící se lodi a zachránit si život? Že se dá žít dál bez nočních děsů o lidech topících se ve studeném a temném oceánu a prosících o život?

Jedna konkrétní událost z osudné mrazivé noci je děsivým a stále se připomínajícím traumatem pro všechny tři.

Zvláštní je struktura příběhu. Místo lineárního sledování události se děj točí v kruhu. Nejdřív se dozvíme následky, pak teprve příčinu. Jsme zavedeni na záchranný člun a zpovzdálí sledujeme loď mířící ke dnu. Přeneseme se o dvacet let později a posloucháme životní osudy žen po strašlivé události. Hned na to se dozvídáme, z jakého důvodu se ocitly na palubě lodi. Závěrečná část, možná trochu unáhlená, odpovídá na otázky a nechává všechny dílčí příběhy do sebe krásně zapadnout. Způsob vyprávění není ani trochu zmatečný, naopak funguje výborně.

Elizabeth Blackwell si zvolila téma, které je pro většinu z nás opředené tajemstvím. V současné době je už Titanik nenávratně ztracen v hlubinách času i oceánu. Přesto ani po více než sto letech od potopení nepřestává udivovat zástupy nadšenců i výzkumníků. Existují desítky knih, dokumentů a filmů. Na palubě tehdy byli nejbohatší lidé světa, celebrity i obyčejní dělníci plavící se do Ameriky za lepším životem. Každý z nich by si zasloužil odvyprávět svůj příběh. Titanik díky tomu skýtá bezednou studnici příběhů a autorka této příležitosti využila. Dívky, které slyšely plakat moře jsou ideálním čtením na dlouhé zimní večery, kdy máte možnost pozorovat noční oblohu plnou hvězd. Je totiž pravděpodobné, že si budete připadat jako pasažéři Titaniku, kteří ještě před osudnou srážkou obdivovali nebeskou báň.

 

Pro Knihy.cz

Aneta Wunderlichová

 

Další články z kategorie

RECENZE: Smrt staré Maši potěší fanoušky Oscara Wildea

RECENZE: Smrt staré Maši potěší fanoušky Oscara Wildea

Smrt staré Maši je soubor šesti alegorických povídek, z nichž každá nese krátký podtitul např. groteska ze staré Prahy, zpráva od Visly nebo zkazka z Orientu. Na první pohled tento podtitul působí jen jako jakýsi doplněk, který autor bez větší důležitosti připsal na závěr, aniž by zamýšlel se do jednotlivých literárních formátů a žánrů vejít. Po přečtení celé knihy ale zjistíte, že všechny formáty a žánry byly beze zbytku obsáhnuty a naplněny, ať už se jednalo o zprávu, legendu, baladu nebo zkazku. Titulní povídka O smrti...

RECENZE: Vyměnit vodu květinám

RECENZE: Vyměnit vodu květinám

Pozvánka na místo, kde se moc normálních knížek neodehrává, Violetta je totiž správkyní malého hřbitova městečka na východě Francie. A stará se o vše kolem něj, o hroby a hrobky, návštěvníky známé a pravidelné štamgasty i náhodné a anonymně rozjímající, o hromadu koček, které si hřbitov pronajaly, o jejich kastrace (koček myslím, ne návštěvníků), o hrobníky a majitele jediného místního pohřebního ústavu, o květiny a zeleninovou zahradu, o své zápisky průběhu pohřbů. A taky o nájemníky, když skončil jejich čas a kosti musí...

RECENZE: Nebudete stíhat kontrolovat Instagram, dýchat ani žít…

RECENZE: Nebudete stíhat kontrolovat Instagram, dýchat ani žít…

Představte si, že marně hledáte novou práci, ale jedna nezajímavá nabídka střídá druhou. Vy sníte o práci knihovníka v bradavické knihovně, ale zatím to vypadá na zástupce manažera oddělení mražených potravin. A najednou BUM! Mezi nepřeberným množstvím nabídek Úřadu práce je „výzkumník významných historických událostí v příslušné době“. Smlouva na dobu určitou, plat mizerný, pracovní doba nekonečná a podmínky „mírně“ vražedné. Pak je tady ještě jeden detail, který personalistka zapomněla zmínit. Pokud vám pracovní náplň...

RECENZE: Když se smutek zhmotní a nechce se hnout

RECENZE: Když se smutek zhmotní a nechce se hnout

Stačí jediná zmínka, že spisovatelka Alena Mornštajnová chystá další knihu a český literární rybníček je cobydup vzhůru nohama. Její první letošní román Listopád vyvolával emoce ještě dřív, než vůbec stačil dorazit do tiskárny. A víte co? Na předsudky tentokrát není místo, on si veškerou tu chválu a uznání a ovace více než zaslouží. Ukrývá v sobě hodně silný příběh, zhmotňuje smutek, vztek i naši vlastní nedávnou historii a nadto dokáže zažehnout obrovskou sílu k životu. Co by se stalo, kdyby …? Kdyby se události listopadu...

RECENZE: Svět, ve kterém vaše černé svědomí vyřeší miska jídla

RECENZE: Svět, ve kterém vaše černé svědomí vyřeší miska jídla

Existuje svět, ve kterém vaše černé svědomí vyřeší miska jídla. Kde se za temných nocí toulají po ulicích bytosti s cejchem vypáleným do jazyka a vlastní duši plní proviněními ostatních. Říká se jim pojídači hříchů. Pokud takový pojídač sní například zapečeného úhoře, duši zemřelého oprostí od hříchu sekýrování. Co na tom, že nebožka byla po celý život pěkná megera. Její hřích přejde na pojídače a ona může odpočívat v klidu a míru na věky věků. Dveře do takového světa otevírá Pojídačka hříchů, novinka od americké...

RECENZE: Cesta na hřbitov a zase zpátky

RECENZE: Cesta na hřbitov a zase zpátky

Zaklapnete knížku po poslední stránce a přemýšlíte, o čem doopravdy byla. U Hrobaře to rozhodnutí máte jednoduché: o přátelství. O přátelství muzikantů jedné kapely, přerostlých kluků, kteří toho spolu zažili za 20 roků opravdu hodně. Pár dávno vydaných alb, pár povedených koncertů, spousty vystoupení po městysech a dědinách okolo krajského města, vystoupení, která nestačí ani na zaplacení života, drahně alkoholu, drogy lehčí a drsnější, groupies okresního formátu, přefiknuté partnerky kolegů (i když zrovna o tomto...

RECENZE: Miluje, ale neví koho. Chce, ale neví co. Proto se rozhodl zastavit.

RECENZE: Miluje, ale neví koho. Chce, ale neví co. Proto se rozhodl zastavit.

Leo Gazzarra trpí nevýslovným pocitem zbytečnosti. Dny tráví nicneděláním po kavárnách, večery v přítomnosti rádoby přátel a alkoholu, noci si nepamatuje a ráno se probouzí v cizím bytě a v cizí posteli. V kapse mu cinká pár mincí, z práce dostal výpověď. Miluje, ale neví koho. Chce, ale neví co. Proto se rozhodl zastavit. Život, tu nudnou a bezbarvou a ohranou všehochuť, znuděně sledovat jen zpoza oken. Rozhodl se neúčastnit se ničeho. Nechat protékat život a všechno...

RECENZE: Je možné i uprostřed největší tmy zahlédnout barvy?

RECENZE: Je možné i uprostřed největší tmy zahlédnout barvy?

Českého čtenáře může jen a jen potěšit, když ústředním motivem knihy zahraničního spisovatele je naše maličká země i s důležitými historickými milníky. Spisovatelka Favel Parrett je původem z Austrálie, její kořeny však sahají až k nám. Jak sama říká, bytu jejích prarodičů v Melbourne rezonovala velká tapeta Pražského hradu i spousta českého křišťálu. Bylo to jako cestovat do Evropy, ač ji do té doby nikdy nenavštívila. Částečně autobiografickému románu A v srdci láska předcházely dvě kratší povídky vydané v místních...

RECENZE: Když se bílá magie promění v experiment na lidech…

RECENZE: Když se bílá magie promění v experiment na lidech…

Železo, tma, vůně kolomazi, chřestění přemnoha ozubených koleček, cvakání a klapání složitých mechanismů. To je zcela nový neokoukaný svět Roberta J. Bennetta, autora veleúspěšné série Božská města. Stvořil svět nazdařbůh poslepovaný ze zakouřených propletenců podmáčených slumů i čisťounkých ulic vládnoucí elity. Takže pokud vás zrovna chytla slina po příběhu líznutém steampunkem, kyberpunkem a majícím tendenci jít do kopru bez zbytečných průtahů, pak vezměte do rukou právě Čaropisce!   Svět, v němž žije Sancie...

RECENZE: Bolestivý, ale krásný příběh o touze někam patřit

RECENZE: Bolestivý, ale krásný příběh o touze někam patřit

Americký jih šedesátých let. Atmosféra je napjatá a těžko dýchatelná. Černoši nesmí chodit do stejných obchodů, restaurací, škol a kostelů jako spořádaní občané s bílou pletí. Za hranicemi takového nehostinného světa vyrůstá Kya. Místo idylického dětství však ze zchátralé chatrče uprostřed bažin nejdřív odejde máma, pak sourozenci a nakonec i otec. Zůstane jen ona. S kým bude sdílet radost z nalezeného ptačího pera? Komu ukáže své akvarely nebo řekne o první lásce? A především kdo ji bude hájit před silně zaujatou...