Jak chutná bezstarostnost? Jako gelato s příchutí čokolády a lískových oříšků? Jako sluncem zalitá pláž a mořské vlny převalující se přes bosé nohy? Přichází bezstarostnost předtím nebo potom, co přijdeme z práce, nakoupíme, uvaříme, uklidíme, pomůžeme napsat úkoly a políbíme děti na dobrou noc? Nebo se ten blažený pocit nenávratně vytratil z našich životů? Odpověď hledá francouzská blogerka a spisovatelka Serena Giuliano v románu Ciao bella.
Typicky letní kniha jako dělaná do parného odpoledne je takovým koktejlem. Koktejlem hormonů. Vodka, broskvový likér, brusinkový džus a hóóóódně velká dávka progesteronu. Je libo plátek pomeranče a papírový deštníček?
Být ženou není jednoduché. Být matkou už vůbec ne. Anna o tom ví své. Ve své soukromé sbírce strachů a úzkostí má už pěknou řádku trofejí. Má strach z dálnic, velkých přeplněných prostor, čísla čtyři, rozvařených těstovin, ze zbytků jídla v sifonu v dřezu, světel neónů a žížal. Bojí se, že dostatečně nemiluje, špatně miluje, příliš miluje. Má strach. Neustále. Na emoční škále se každou vteřinou pohybuje plus minus v rozmezí „mlčte, nebo vás všechny pozabíjím“ a „miluji tě, neopouštěj mě“. Není jen pesimistická, krásně sarkastická a vybavená pěkně ostrým slovníkem. Je k tomu všemu ještě horkokrevná Italka. Dio santo!
A tak se na necelých dvou set padesáti stranách pouštíme s Annou do několikaletého boje s vlastní osobou. Nenávidí všechny okolo, ale nejvíc sama sebe. Serena Giuliano zde využívá své dlouholeté zkušenosti s psaní blogu a vedením stránek na Facebooku a Instagramu. Díky tomu krátké úderné kapitoly připomínají posty na sociální síti. Ty v sobě prolínají hodiny strávené u psycholožky s útržky z ne moc šťastného dětství v Itálii a Francii. Jako dospělá žena a matka dvou dětí Anna nepřestává hledat pocit opravdového naplnění. Připadá jí, že jakákoliv chvilka štěstí je poznamenaná drobnou úzkostí a bolestí stahujícího žaludku. Chvilky, které prožívá pravděpodobně každá z nás, u Anny pravidelně vyústí v nervové zhroucení. Ač se snaží opravdu pečlivě překrýt pošramocenou duši humorem, cítila jsem velkou dávku něhy a smutku vložené do každého slova.
Držet smutek je však to poslední, co od nás autorka očekává. Napsala neskutečně vtipnou knihu o ženách. O tom, že jsme souhrou nálad, nevyváženého sebevědomí i čerstvé dávky pupínků na tváři. Že večer strávený s kamarádkami pomůže tisíckrát víc než roční sezení u psychologa. Tohle celé okořenila atmosférou prázdnin strávených v Itálii, vůní rajčatové omáčky a těsta na pizzu. Serena Giuliano pokládá otázky, které nás vyvádí z komfortní zóny, ale formou omluvy nás zavede na dechberoucí Amalfinské pobřeží, kde nechcete přemýšlet o filozofických otázkách. Tady chcete okukovat tmavovlasé Italy a strávit zde zbytek života. Nebude se vám chtít otočit na poslední stránku!
Doporučení na konec: připravte si sklenku lahev vína a velkou (!) tabulku čokolády. Až se budete ve vypravěčce samotné až moc poznávat, bude tato kombinace zapotřebí.
Pro Knihy.cz
Aneta Wunderlichová
