První román pro dospělé Teorie podivnosti od spisovatelky a překladatelky Pavly Horákové byl krátce po vydání vyhlášený nejlepší prózou uplynulého roku. Rozhodně to není oddechovka pro každého, o to víc si ji ale vychutnají „ti praví“ – možná, stejně jako hlavní hrdinka Ada, trochu podivíni, kteří vnímají, že svět je ve skutečnosti zvláštnější, než se zdá.

Pavlu samotnou by ani ve snu nenapadlo, že se její vědátorka z Ústavu mezioborových studií člověka dostane čtenářům tak pod kůži. Není den, kdy by jí nedošla nadšená zpětná vazba. Ptáte se, co na Adě ti lidi vidí?

Jak byste přiblížila hlavní hrdinku Teorie podivnosti, Adu, těm, které zatím minula. Co by o sobě napsala třeba na Tindru? A jak by vypadala její ideální „desítka“?

Tinder by asi nikdy nepoužila, možná proto, že ho sama „vynalezla“ – ale to prozrazuju jedno z mnoha rozuzlení z poslední kapitoly. Je chytrá, bystrá, vtipná i hloubavá a totéž našla u své desítky, Kaspara, ještě ve větší míře, navíc u něj oceňuje i jisté „nadpřirozené“ schopnosti, ke kterým došel soustavnou duchovní prací. Ale aby nebyla mýlka, bodování se nevztahuje jen na opačné pohlaví a neříká nic o dlouhodobé kompatibilitě dvou lidí. Adu zajímá, nakolik jsou si lidé vzájemně na první pohled sympatičtí a zkoumá to nezávisle na pohlaví nebo věku.

Ada je v lecčem atypická hrdinka. Inteligentní ženská s názorem, žádná ufňukaná křehule, co čeká na svalouše na bílém koni, ale spíš prototyp moderní „princezny“, co se zachrání sama. Čekala jste, že bude mít takový úspěch?

Vůbec ne. Myslela jsem si, že bude sympatická jen několika podivínům, jako jsem já. Ale zjevně se našlo hodně čtenářů, kteří se s tou postavou v nějaké úrovni potkali. Já kolem sebe ani jiné ženy nemám, Adiny životní zkušenosti jsem poskládala z historek svých kamarádek. Křehké ženušky znám jenom z doslechu. Evidentně se světem pohybujeme jinými koridory, takže pro mě jsou to spíš mytologické postavy.

Není tajemstvím, že má kniha tak trochu autobiografický základ. Všimla jsem si, že ty největší každodenní banality bývají často vymyšlené, a naopak ty největší podivnosti se autorům fakt staly. Je to i váš případ?

Autobiografické jsou jen detaily – třeba večerní chuť na snídani, čas 22:23 nebo některé Adiny hypotézy a teze. Také se pohybuje místy, která dobře znám. Některé postavy mají vlastnosti vypůjčené od lidí z mého širšího okolí, ale její rodina, vztahy a práce mají se mnou společné leda to, že jsem je vymyslela a popsala. Její život zcela fiktivní. Ovšem některé z těch nepravděpodobných věcí se mi opravdu staly, konkrétně F. L. Věk padající z knihovny nebo přičarování zmrzliny na Václaváku.

Hlavní hrdinka Ada zaznamenala, že se vlastně všechny role v životě opakují. Na stejných místech, kde se dříve plahočili žebráci a malomocní, se dnes shlukují feťáci a bezdomovci. A hradbu jim dělají nepropustné clony aut. Přemýšlela jste někdy, kde byste v historii našla samu sebe a v jaké roli?

Ada si všímá, že podobné děje mají tendenci se opakovat na konkrétních místech. Ten jev není nic nového, běžně mluvíme o geniu loci. A lidem se zas v životě nezřídka opakují podobné situace, v menším či větším plánu. Nikdy jsem neabsolvovala regresi do údajných minulých životů, na reinkarnaci nemám vyhraněný názor, ale jeví se mi to tak, že vědomí a myšlenky jsou věčné a putují časem od člověka k člověku. Jeden kamarád mi kdysi řekl, že ve mně poznává jednu z manželek Karla IV. Beru to s humorem, ale kdybych si měla v historii vybrat nějakou roli, nejspíš by byla státnická a budovatelská.

V některém z rozhovorů jste s nadsázkou zmínila, že napsat úspěšný román není až tak velká dřina. Na výšce se člověk rozhodne, ale je ještě moc velký ucho, tak pár let sbírá zkušenosti, kuriozity a historky známých. A pak se povznese sám nad sebou a napíše to. Máte ještě nějaké další zajímavé tipy, které byste začínajícím autorům poradila?

Pokud nepočítáte čtyřicet let sbírání životních zkušeností, dvacet let sbírání materiálu a učení se řemeslu a pak rok intenzivního psaní a editování, tak to asi dřina není. Přestože si myslím, že rady jsou nepřenosné, paradoxně letos v létě povedu dílnu tvůrčího psaní. Můžu mladým kolegům doporučit jen to, co se osvědčilo mně, to znamená získat dril někde v médiích, kde musíte psát pod tlakem termínů, dále studovat cizí jazyky, díky nimž lépe pochopíte mateřštinu, pak taky sledovat veškerou kulturu, vysokou i populární, a nebát se ve svém psaní škrtat. Nikde však není zaručeno, že tenhle manuál bude fungovat i jiným lidem.

Pro váš román se osvědčilo mít pamatováka na sny. Není vám líto lidí, kteří si je nepamatují? Teda mimo to, že si jimi nemůžou vydělávat (a sem tam něco patentovat) jako vaše hlavní hrdinka?

Je mi jich líto. Ale já zase neumím kotoul vzad a přemet stranou, tak se můžeme litovat navzájem. Oni třeba se svým nevědomím komunikují jinak než skrz sny. Na to noční promítání se vždycky těším a ráno žasnu, kolik jsem toho za noc stihla prožít.

Ani netušíte, kdo všechno po vás pokukuje… Zdroj: boredpanda.com

Vaše postavy mají poměrně kuriózní výzkumné nebo sběratelské vášně – podobně jako vy. S oblibou fotíte stejně oblečené páry. A taky nejrůznější „ksichtíky“ po městě. Jak to, že je vidíte tam, kde nikdo jiný? Plánujete nějaké „románové příště“, kde je zužitkujete?

Obličeje ve věcech nejsou z mé hlavy. Pareidolie je dobře známý jev. Už před lety jsem na twitteru začala sledovat účet Faces in Things a od té doby si těch tváří v neživých předmětech víc všímám. Když jdete na houby, taky musíte přeladit mozek, aby vnímal hnědé klobouky, a za chvíli je vidíte i tam, kde nejsou, a nakonec i večer před spaním, když zavřete oči. Takhle mám překalibrované vnímání, takže registruju stejně oblečené dvojice i periferním viděním. Anebo možná platí rčení: „To, co hledáš, zároveň hledá tebe.“ Možná mi všichni schválně skáčou do hledáčku. Sbírám i další kuriozity a hodlám je použít v nějaké příští knížce, ale víc prozrazovat nebudu.

Má pro „vaše podivnosti“ vaše okolí pochopení? Berou to jako roztomilý charakterový rys? Anebo spíš nasazují takový ten chápavěchlácholivý výraz a myslí si svoje?

Jsem s tím dost otravná. Dřív nad tím lidé kolem mě mávali rukou a říkali, no jo, už zase slyšíš trávu růst, a tak podobně. Teď, když se ukázalo, že podobné věci vidí i jiní lidé, zbystřili a snaží se je taky vnímat.

A na závěr, ať to trošku genderově vyvážíme, ještě jedna pánská otázka: „Přijde mi, že jste to musela psát s dobrým suchým bílým. Jako chlap bez červeného diplomu jsem při čtení pároval Teorii podivnosti s maďarským sylvánem a šlo to k sobě dokonale. Doporučila byste to třeba lidem, kteří tam ten humor nevidí?“

Psala jsem úplně střízlivá. Pokud někdo v Teorii nevidí humor, nedá se nic dělat, jedeme holt každý po své koleji a nepotkáme se. Takovému čtenáři doporučuju knihu okamžitě odložit. Na světě je nespočet knížek a každá si najde svého čtenáře. Nemá cenu se trápit.

… a naopak – máte nějaké doporučení pro ty, kteří mají pocit, že si už nikdy něco tak dobrého nepřečtou?

Pokud se Teorie někomu líbila, tak můžu doporučit mnohem lepší knihy v podobném duchu od Jana Křesadla, Stanislava Komárka, Petra Rákose nebo Helen DeWittové. S těmi si vystačí na mnoho měsíců.

Autor: Vendula Freundová, foto: Richard Klíčník