Myslím, že dokážu popisovat emoce a prožívání lidí pravdivě, řekla v rozhovoru pro Knihy.cz Petra Soukupová
Publikováno: 6.3.2019
Kategorie: Rozhovory | Za knihami

Petra Soukupová patří k nejúspěšnějším českým spisovatelkám. Vydala pět knih pro dospělé a dvě knihy pro děti. Za prvotinu K moři získala cenu Jiřího Ortena, za sbírku povídek Zmizet cenu Knihy roku v prestižní soutěži Magnesia Litera. Velký úspěch slavil i autorčin pátý román Nejlepší pro všechny, ke kterému autorka paralelně psala i dětskou knihu s názvem Kdo zabil Snížka?. Všechna její díla vynikají především uvěřitelnou a čtivou formou, za pomocí níž se autorka snaží zachytit zdánlivě běžné situace a vnitřní svět postav, obtížně hledajících své místo v rodině a ve světě.

 

Jak byste své knihy popsala čtenářům, kteří ještě ani jednu z vašich knih nečetli?

Píšu o vztazích, především o těch rodinných. Není to moc veselé čtení,  ale myslím, že dokážu popisovat emoce a prožívání lidí pravdivě.

 

Dojemné, smutné, syrové, depresivní…Slova, která se často objevují v recenzích Vašich románů, i přesto však patříte k nejoblíbenějším českým spisovatelkám. Není to trochu paradox?

Nevím, zřejmě si lidé občas rádi přečtou i něco hrozného.

 

Kromě detailní analýzy „dospělých“ mezilidských vztahů se ve Vašich knihách často zaměřujete na vnitřní svět dětí. Proč zrovna děti?

Baví mě jejich svět, baví mě vnímání někoho, kdo vidí věci ještě jinak než dospělí, v dětském světě jsou jiné potíže, ale jen proto, že je to teprve dítě, to ještě nemusí být méně závažné.

 

Snad nejsem jediná, komu Vaši dětští hrdinové nasadily brouka do hlavy… Při jejich vyprávění mě začalo zajímat, jaké dítě jste byla Vy sama. Jak na své dětství vzpomínáte?

Řekla bych, že jsem měla normální dětství. Vzpomínám na některé věci ráda, na některé méně, asi jako každý. Ale nemyslím, že by se mi stalo něco závažného.

 

A vzpomenete si také na svůj úplně první spisovatelský pokus?

Ano, v druhé třídě ZŠ jsem napsala povídku o dívce, která si přeje za vysvědčení kočičku, a pak ji také dostane. Napsala jsem to do malého sešitku, a také sama ilustrovala.

 

Jak dlouho poté padlo definitivní rozhodnutí stát se spisovatelkou?

Myslím, že někdy okolo mého desátého roku života, tedy v páté třídě.

 

Nedávno jsem četla knihu O psaní od Stephena Kinga, ve které radí, že chce-li se člověk stát spisovatelem, musí především vypnout televizi a číst „co to dá“. Než jste se stala spisovatelkou, byla jste vášnivou čtenářkou? A máte čas na čtení i teď?

Ano, opravdu jsem četla hodně, celé dětství, několik knih týdně.  Teď na to nemám moc času, ale hlavně to pro mě už není moc odpočinek, protože moje další práce – dramaturgie seriálu Ulice obsahuje hodně čtení, takže po práci už se mi dál nic číst nechce.

 

Prozradila byste našim čtenářům, které spisovatele a knihy máte nejraději?

Moji oblíbení spisovatelé jsou třeba právě Stephen King, jeho popisu vztahů mezi lidmi si opravdu cením, dál třeba Ian McEwan, Julian Barnes, David Vann, Jaroslav Havlíček, dříve i John Irving.

Moje nejoblíbenější knihy jsou nejspíše: Jimmy Corrigan, nejchytřejší kluk na světě, což je grafický román, který napsal a nakreslil Chris Ware, dál třeba kniha Sám a sám od Richarda A. Byrda, Pokání od McEwana, Tělo od Kinga, miluju Deník Pavla Juráčka. Ale je jich víc, jen si teď na všechny nevzpomenu.

 

Fanklub Petry Soukupové si už zvyknul na to, že ve vašich románech není příliš prostoru pro růžové brýle a naději, ale i přesto na jednu pozitivní zprávu netrpělivě čeká. Ať nechodím okolo horké kaše…mohou se fanoušci těšit na další knihu?

Píšu teď další knihu pro děti, ta snad, doufám, stihne vyjít ještě letos,  a potom snad začnu psát další pro dospělé.

 

 

Autor: Milena Toman, foto: Hamerník David

Další články z kategorie

RECENZE: Svět, ve kterém vaše černé svědomí vyřeší miska jídla

RECENZE: Svět, ve kterém vaše černé svědomí vyřeší miska jídla

Existuje svět, ve kterém vaše černé svědomí vyřeší miska jídla. Kde se za temných nocí toulají po ulicích bytosti s cejchem vypáleným do jazyka a vlastní duši plní proviněními ostatních. Říká se jim pojídači hříchů. Pokud takový pojídač sní například zapečeného úhoře, duši zemřelého oprostí od hříchu sekýrování. Co na tom, že nebožka byla po celý život pěkná megera. Její hřích přejde na pojídače a ona může odpočívat v klidu a míru na věky věků. Dveře do takového světa otevírá Pojídačka hříchů, novinka od americké...

RECENZE: Cesta na hřbitov a zase zpátky

RECENZE: Cesta na hřbitov a zase zpátky

Zaklapnete knížku po poslední stránce a přemýšlíte, o čem doopravdy byla. U Hrobaře to rozhodnutí máte jednoduché: o přátelství. O přátelství muzikantů jedné kapely, přerostlých kluků, kteří toho spolu zažili za 20 roků opravdu hodně. Pár dávno vydaných alb, pár povedených koncertů, spousty vystoupení po městysech a dědinách okolo krajského města, vystoupení, která nestačí ani na zaplacení života, drahně alkoholu, drogy lehčí a drsnější, groupies okresního formátu, přefiknuté partnerky kolegů (i když zrovna o tomto...

RECENZE: Miluje, ale neví koho. Chce, ale neví co. Proto se rozhodl zastavit.

RECENZE: Miluje, ale neví koho. Chce, ale neví co. Proto se rozhodl zastavit.

Leo Gazzarra trpí nevýslovným pocitem zbytečnosti. Dny tráví nicneděláním po kavárnách, večery v přítomnosti rádoby přátel a alkoholu, noci si nepamatuje a ráno se probouzí v cizím bytě a v cizí posteli. V kapse mu cinká pár mincí, z práce dostal výpověď. Miluje, ale neví koho. Chce, ale neví co. Proto se rozhodl zastavit. Život, tu nudnou a bezbarvou a ohranou všehochuť, znuděně sledovat jen zpoza oken. Rozhodl se neúčastnit se ničeho. Nechat protékat život a všechno...

RECENZE: Je možné i uprostřed největší tmy zahlédnout barvy?

RECENZE: Je možné i uprostřed největší tmy zahlédnout barvy?

Českého čtenáře může jen a jen potěšit, když ústředním motivem knihy zahraničního spisovatele je naše maličká země i s důležitými historickými milníky. Spisovatelka Favel Parrett je původem z Austrálie, její kořeny však sahají až k nám. Jak sama říká, bytu jejích prarodičů v Melbourne rezonovala velká tapeta Pražského hradu i spousta českého křišťálu. Bylo to jako cestovat do Evropy, ač ji do té doby nikdy nenavštívila. Částečně autobiografickému románu A v srdci láska předcházely dvě kratší povídky vydané v místních...

RECENZE: Když se bílá magie promění v experiment na lidech…

RECENZE: Když se bílá magie promění v experiment na lidech…

Železo, tma, vůně kolomazi, chřestění přemnoha ozubených koleček, cvakání a klapání složitých mechanismů. To je zcela nový neokoukaný svět Roberta J. Bennetta, autora veleúspěšné série Božská města. Stvořil svět nazdařbůh poslepovaný ze zakouřených propletenců podmáčených slumů i čisťounkých ulic vládnoucí elity. Takže pokud vás zrovna chytla slina po příběhu líznutém steampunkem, kyberpunkem a majícím tendenci jít do kopru bez zbytečných průtahů, pak vezměte do rukou právě Čaropisce!   Svět, v němž žije Sancie...

RECENZE: Bolestivý, ale krásný příběh o touze někam patřit

RECENZE: Bolestivý, ale krásný příběh o touze někam patřit

Americký jih šedesátých let. Atmosféra je napjatá a těžko dýchatelná. Černoši nesmí chodit do stejných obchodů, restaurací, škol a kostelů jako spořádaní občané s bílou pletí. Za hranicemi takového nehostinného světa vyrůstá Kya. Místo idylického dětství však ze zchátralé chatrče uprostřed bažin nejdřív odejde máma, pak sourozenci a nakonec i otec. Zůstane jen ona. S kým bude sdílet radost z nalezeného ptačího pera? Komu ukáže své akvarely nebo řekne o první lásce? A především kdo ji bude hájit před silně zaujatou...

RECENZE: To se může stát jen ve filmu

RECENZE: To se může stát jen ve filmu

Pamatujete si na scénu z filmu Prázdniny, ve které Cameron Diaz běží v lodičkách zasněženou krajinou a Jude Law pláče štěstím, když mu padne do náručí? Nebo jak Bridget Jonesová pobíhá po poloprázdné ulici jen v kalhotkách a tílku a hledá pana Darcyho? Všeříkající pohled z očí do očí, pár zamilovaných slov, polibek hodný Oscara a šťastný konec. Zbožňuji tyhle filmy. Co na tom, že je to klišé? Stejně si je pustím do konce roku alespoň pětkrát. Skutečný život ale není remake filmu Láska nebeská a naše druhá polovička...

RECENZE: Kde přesně začíná nevěra?

RECENZE: Kde přesně začíná nevěra?

Manželé Carlo a Margherita jsou nerozlučným párem. Mají mezi sebou ten druh vztahu, kde jsou si sobě navzájem nejlepšími přáteli i milenci. Na první pohled všechno klape. A přesto oba dva touží po někom jiném. Po jednorázovém uspokojení. Po chvilkovém úniku ze stereotypu. Je lepší překročit hranici a bojovat s výčitkami svědomí, nebo odolat a ptát se po zbytek života „co kdyby“? Stejnou otázku si pokládá italský spisovatel a držitel několika literárních cen Marco Missiroli. Jeho poslední román Věrnost je záležitostí, o...

RECENZE: Být ženou není jednoduché. Být matkou už vůbec ne.

RECENZE: Být ženou není jednoduché. Být matkou už vůbec ne.

Jak chutná bezstarostnost? Jako gelato s příchutí čokolády a lískových oříšků? Jako sluncem zalitá pláž a mořské vlny převalující se přes bosé nohy? Přichází bezstarostnost předtím nebo potom, co přijdeme z práce, nakoupíme, uvaříme, uklidíme, pomůžeme napsat úkoly a políbíme děti na dobrou noc? Nebo se ten blažený pocit nenávratně vytratil z našich životů? Odpověď hledá francouzská blogerka a spisovatelka Serena Giuliano v románu Ciao bella. Typicky letní kniha jako dělaná do parného odpoledne je takovým koktejlem....

RECENZE: Nový Backman je dramedy o osamělosti, potřebě blízkosti a komplikovaných vztazích

RECENZE: Nový Backman je dramedy o osamělosti, potřebě blízkosti a komplikovaných vztazích

Každý z nás mám svůj vlastní „smutný příběh“. Zamčený na tři západy v zaprášeném šuplíku, zastrčený někde hluboko v duši, kam se moc často nechodí. Když se zdá, že jsme na ten šuplík zapomněli, tak přijde spisovatel Fredrik Backman, autor knih Muž jménem Ove nebo Medvědín, s další novinkou, nekompromisně zámek vypáčí a připomene, že nikdy není pozdě na otevírání starých ran. Úzkosti a jejich lidé se poťouchle tváří jako komedie, ale bulet budete ještě týden po dočtení. Připravit… pozor … emocionální horská dráha se dává do...