Alena Mornštajnová o své nové knize: Tentokrát jsem se více zaměřila na mezilidské vztahy
Publikováno: 6.2.2019
Kategorie: Rozhovory | Za knihami

Alena Mornštajnová je česká spisovatelka a překladatelka, jejíž knihy Hana, Hotýlek a Slepá mapa se staly literární senzací. Zatímco v Haně se autorka vrací do padesátých let minulého století, v její nové knize se zaměřuje na mezilidské vztahy. V našem rozhovoru prozradila, že se můžeme těšit na příběh o tom,  jak se lidé, kteří žijí vedle sebe, mnohdy neznají a o tom, jak snadné je ubližovat slovy.

 

Napsala jste tři ohromně úspěšné romány a jednu pohádku pro děti. Když se na ty knihy teď podíváte, máte nějakou z nich úplně nejraději?

Ke každé ze svých knih mám úplně jiný vztah, protože se hodně lišily podmínky jejich vzniku. Slepou mapu jsem psala dlouho – víc než deset let – a vlastně jsem vůbec nevěděla, jak se knihy píší, ani jestli můj text někdy vyjde. Hotýlek se mi psal velice lehce, protože úspěch první knihy mě povzbudil. Práce na Haně byla velice smutná a těžká, ale hodně jsem se při ní dozvěděla nejen o minulosti svého města, ale i o tom, čeho všeho jsou lidé schopni. Navíc kniha vzbudila velkou pozornost, v Národním divadle Brno se připravuje se divadelní hra v režii Martina Glasera, která bude mít premiéru 7. 6. 2019, a režisér Milan Cieslar pracuje na filmové a televizní verzi.

Knihu pro děti Strašidýlko Stráša jsem napsat musela. Po dnech strávených čtením a psaním o lidských tragédiích jsem potřebovala nahlédnout i na radostnou stránku života a vrátit se do bezstarostného dětství. Dětem se líbí i díky ilustracím Galiny Miklínové a už vyšla i jako skvěle namluvená audiokniha. Nedokážu říct, kterou knihu mám raději. Všechny jsou součástí mého života, mé minulosti.

 

V rozhovoru pro Literární noviny jste řekla, že si psaním třídíte vlastní myšlenky a děláte si tak v mnoha věcech jasno. Napadlo mě, že kdybychom se i my, ne-spisovatelé, odhodlali napsat denně pár dojmů na papír, vynořil by se po čase námět na náš vlastní román, nemyslíte?

To nevím. Třídění myšlenek není ten hlavní důvod, proč píšu. Psaní je pro mě radost, přestože to někdy není vůbec lehké. Pravdou ale je, že někdy si člověk musí položit otázku, proč se někteří lidé chovají tak, jak se chovají, jaké řešení je správné a zda vůbec existuje, jak by se zachoval on sám. To je způsob, jakým píši já, to je ten proces, který považuju za třídění myšlenek.

 

Ve stejném rozhovoru jste podotkla, že před Slepou mapou (2013) jste knihy překládala a napsala jen pár článků do tisku. Pamatujete si na okamžik, kdy jste se definitivně rozhodla dát vaše myšlenky na papír se záměrem vybudovat z nich první román?  

Už od dětství jsem věděla, že chci psát. Dokonce jsem si myslela, že všichni lidé píší knihy. Jenomže život je složitý a mně chvíli trvalo, než jsem se k opravdovému psaní dostala. V roce 2000 jsem se rozhodla dát výpověď ze zaměstnání, zůstat na volné noze, překládat a psát. Pochopila jsem, že dál už to odkládat nemůžu. I tak psaní Slepé mapy trvalo více než deset let.

 

Zajímalo by mě, co Vám v počátcích kariéry spisovatelky dělalo největší obtíže, popřípadě zda vyplynulo z této zkušenosti nějaké ponaučení, které by mohlo začínajícím spisovatelům pomoci?

Na první obtíže jsem narazila hned na první straně. Posadila jsem se k počítači, a přestože jsem měla příběh vymyšlený, najednou jsem nevěděla, jak a co psát. Viděla jsem obrazy, ale chvíli mi trvalo, než jsem se je naučila přenášet na papír. Další krizi jsem měla asi v polovině knihy. Měla jsem pocit, že příběh nikam nesměřuje a že myšlenka, kterou jsem chtěla knihou vyjádřit, se rozmělnila. Takže má rada zní: Pokud chcete napsat knihu, počítejte s tím, že je to práce a že někdy přijdou chvíle, kdy nebudete vědět, jak dál.

 

Někteří spisovatelé v rozhovorech přiznávají, že jejich rukopisy vidí poprvé až nakladatel. Nedokážu si představit, že bych svoji knihu blízkým „tajila“, určitě bych potřebovala slyšet jejich názor předtím, než by šla do tisku. Jak to máte vy? Dělíte se o příběh s někým blízkým?

Nikomu jsem neříkala, že píšu knihu. Teprve když jsem Slepou mapu dopsala, dala jsem ji přečíst své dceři a švagrové. Když řekly, že je to dobré, poslala jsem knihu do nakladatelství Host. O rozepsané knize nikdy příliš nemluvím, rozhodně ne o příběhu.  Jednak se během psaní rozvíjí a pozměňuje a taky nechci prozradit pointu. Nikomu knihu neukazuji, dokud nejsem přesvědčená, že je hotová. Pak samozřejmě prochází korekturami, ale to jsou jen kosmetické úpravy.

 

Jedna ze čtenářských reakcí na román Hana zní: „Právě jsem dočetla poslední stránku… a chce se mi brečet, na hrudi cítím hroznou tíhu, tahle kniha… dávám pět hvězdiček a přitom bych nejraději celý tenhle příběh hned zapomněla.“ Vy jste ale románem Hana chtěla některé zásadní věci lidem spíše připomenout, je tomu tak?

Původně jsem chtěla napsat knihu o tyfové epidemii, která byla ve Valašském Meziříčí a okolí v roce 1954. Měla jsem vymyšlený příběh o sžívání dvou zcela odlišných žen. Teprve při shromažďování materiálů a rešerších jsem narazila na válečné události v našem městě a tím spojený holokaust. Tehdy jsem pochopila, že i to do knihy patří. A původně zamýšlená jedna válečná kapitola se rozrostla na třetinu celé knihy. Dodnes ale nemám ráda, když se o Haně mluví jako o knize o holokaustu. Pro mě je to kniha o osudových zvratech.

 

Od nejednoduchých témat jste si nakonec oddychla psaním pohádky Strašidýlko Stráša, zároveň jste však přiznala, že už pracujete na další knize pro dospělé. Naznačíte nám, o čem váš nový román bude?

Nová kniha už je dopsaná, bude mít křest na pražském veletrhu Svět knihy 11. 5. 2019 a opět vyjde v nakladatelství Host, ve kterém vychází mé knihy určené dospělým čtenářům. Tentokrát jsem se více než na dějinné události zaměřila na mezilidské vztahy. Je to příběh o tom, jak se lidé, kteří žijí vedle sebe, mnohdy neznají, o tom, jak je snadné ubližovat slovy.

 

Jelikož psaní není vaše hlavní zaměstnání, nemohu si odpustit otázku, jak se vám daří skloubit roli lektorky, překladatelky a spisovatelky? Máte vůbec čas na odpočinek?

Nedaří. Poslední dobou hodně cestuji, a proto jsem se musela vzdát učení. Doufám, že se k němu časem vrátím, protože jsem vždycky učila ráda. Ještě trochu překládám, ale i na to mám méně a méně času. Většinu mého času zabírá cestování spojené s mými knihami a psaní. A pokud něco děláte rádi, je to pro vás zároveň i odpočinek. Takže odpočívám při psaní, ale čas si udělám i na dobrou knížku a jiné věci, které mám ráda.

 

Můžete na závěr doporučit našim čtenářům knihy, které máte ráda a které vyhledáváte?

Mám ráda dobře napsané knihy s myšlenkou a příběhem, který mě vtáhne do děje. Takové knihy ráda čtu a takové knihy se snažím psát. Poslední dobou mě nadchla kniha Alias Grace od Margaret Atwoodové.

 

Za Knihy.cz

Milena Toman

Další články z kategorie

RECENZE: Nebudete stíhat kontrolovat Instagram, dýchat ani žít…

RECENZE: Nebudete stíhat kontrolovat Instagram, dýchat ani žít…

Představte si, že marně hledáte novou práci, ale jedna nezajímavá nabídka střídá druhou. Vy sníte o práci knihovníka v bradavické knihovně, ale zatím to vypadá na zástupce manažera oddělení mražených potravin. A najednou BUM! Mezi nepřeberným množstvím nabídek Úřadu práce je „výzkumník významných historických událostí v příslušné době“. Smlouva na dobu určitou, plat mizerný, pracovní doba nekonečná a podmínky „mírně“ vražedné. Pak je tady ještě jeden detail, který personalistka zapomněla zmínit. Pokud vám pracovní náplň...

“Miluji songy se silným příběhem v pozadí,” říká Kateřina Dubská

“Miluji songy se silným příběhem v pozadí,” říká Kateřina Dubská

Po poeticky snovém vyprávění o kočovnících a humorných příbězích ze života na samotě u lesa to spisovatelka Kateřina Dubská pořádně osolila! Její novinka Hendrixova kytara je příběhem o vášních, snech i svobodě v nesvobodě. Příběhem, který ji pomohl překlenout další náročné životní období. A na tu správnou strunu určitě zabrnká všem rokerům i milovníkům vydatných příběhů... Co znamená hudba pro Kateřinu a jaký je její největší guilty peasure song?Vy jste tak trochu spisovatelský chameleon. Na kontě máte už pět naprosto...

RECENZE: Když se smutek zhmotní a nechce se hnout

RECENZE: Když se smutek zhmotní a nechce se hnout

Stačí jediná zmínka, že spisovatelka Alena Mornštajnová chystá další knihu a český literární rybníček je cobydup vzhůru nohama. Její první letošní román Listopád vyvolával emoce ještě dřív, než vůbec stačil dorazit do tiskárny. A víte co? Na předsudky tentokrát není místo, on si veškerou tu chválu a uznání a ovace více než zaslouží. Ukrývá v sobě hodně silný příběh, zhmotňuje smutek, vztek i naši vlastní nedávnou historii a nadto dokáže zažehnout obrovskou sílu k životu. Co by se stalo, kdyby …? Kdyby se události listopadu...

RECENZE: Svět, ve kterém vaše černé svědomí vyřeší miska jídla

RECENZE: Svět, ve kterém vaše černé svědomí vyřeší miska jídla

Existuje svět, ve kterém vaše černé svědomí vyřeší miska jídla. Kde se za temných nocí toulají po ulicích bytosti s cejchem vypáleným do jazyka a vlastní duši plní proviněními ostatních. Říká se jim pojídači hříchů. Pokud takový pojídač sní například zapečeného úhoře, duši zemřelého oprostí od hříchu sekýrování. Co na tom, že nebožka byla po celý život pěkná megera. Její hřích přejde na pojídače a ona může odpočívat v klidu a míru na věky věků. Dveře do takového světa otevírá Pojídačka hříchů, novinka od americké...

RECENZE: Cesta na hřbitov a zase zpátky

RECENZE: Cesta na hřbitov a zase zpátky

Zaklapnete knížku po poslední stránce a přemýšlíte, o čem doopravdy byla. U Hrobaře to rozhodnutí máte jednoduché: o přátelství. O přátelství muzikantů jedné kapely, přerostlých kluků, kteří toho spolu zažili za 20 roků opravdu hodně. Pár dávno vydaných alb, pár povedených koncertů, spousty vystoupení po městysech a dědinách okolo krajského města, vystoupení, která nestačí ani na zaplacení života, drahně alkoholu, drogy lehčí a drsnější, groupies okresního formátu, přefiknuté partnerky kolegů (i když zrovna o tomto...

RECENZE: Miluje, ale neví koho. Chce, ale neví co. Proto se rozhodl zastavit.

RECENZE: Miluje, ale neví koho. Chce, ale neví co. Proto se rozhodl zastavit.

Leo Gazzarra trpí nevýslovným pocitem zbytečnosti. Dny tráví nicneděláním po kavárnách, večery v přítomnosti rádoby přátel a alkoholu, noci si nepamatuje a ráno se probouzí v cizím bytě a v cizí posteli. V kapse mu cinká pár mincí, z práce dostal výpověď. Miluje, ale neví koho. Chce, ale neví co. Proto se rozhodl zastavit. Život, tu nudnou a bezbarvou a ohranou všehochuť, znuděně sledovat jen zpoza oken. Rozhodl se neúčastnit se ničeho. Nechat protékat život a všechno...

RECENZE: Je možné i uprostřed největší tmy zahlédnout barvy?

RECENZE: Je možné i uprostřed největší tmy zahlédnout barvy?

Českého čtenáře může jen a jen potěšit, když ústředním motivem knihy zahraničního spisovatele je naše maličká země i s důležitými historickými milníky. Spisovatelka Favel Parrett je původem z Austrálie, její kořeny však sahají až k nám. Jak sama říká, bytu jejích prarodičů v Melbourne rezonovala velká tapeta Pražského hradu i spousta českého křišťálu. Bylo to jako cestovat do Evropy, ač ji do té doby nikdy nenavštívila. Částečně autobiografickému románu A v srdci láska předcházely dvě kratší povídky vydané v místních...

RECENZE: Když se bílá magie promění v experiment na lidech…

RECENZE: Když se bílá magie promění v experiment na lidech…

Železo, tma, vůně kolomazi, chřestění přemnoha ozubených koleček, cvakání a klapání složitých mechanismů. To je zcela nový neokoukaný svět Roberta J. Bennetta, autora veleúspěšné série Božská města. Stvořil svět nazdařbůh poslepovaný ze zakouřených propletenců podmáčených slumů i čisťounkých ulic vládnoucí elity. Takže pokud vás zrovna chytla slina po příběhu líznutém steampunkem, kyberpunkem a majícím tendenci jít do kopru bez zbytečných průtahů, pak vezměte do rukou právě Čaropisce!   Svět, v němž žije Sancie...

RECENZE: Bolestivý, ale krásný příběh o touze někam patřit

RECENZE: Bolestivý, ale krásný příběh o touze někam patřit

Americký jih šedesátých let. Atmosféra je napjatá a těžko dýchatelná. Černoši nesmí chodit do stejných obchodů, restaurací, škol a kostelů jako spořádaní občané s bílou pletí. Za hranicemi takového nehostinného světa vyrůstá Kya. Místo idylického dětství však ze zchátralé chatrče uprostřed bažin nejdřív odejde máma, pak sourozenci a nakonec i otec. Zůstane jen ona. S kým bude sdílet radost z nalezeného ptačího pera? Komu ukáže své akvarely nebo řekne o první lásce? A především kdo ji bude hájit před silně zaujatou...

RECENZE: To se může stát jen ve filmu

RECENZE: To se může stát jen ve filmu

Pamatujete si na scénu z filmu Prázdniny, ve které Cameron Diaz běží v lodičkách zasněženou krajinou a Jude Law pláče štěstím, když mu padne do náručí? Nebo jak Bridget Jonesová pobíhá po poloprázdné ulici jen v kalhotkách a tílku a hledá pana Darcyho? Všeříkající pohled z očí do očí, pár zamilovaných slov, polibek hodný Oscara a šťastný konec. Zbožňuji tyhle filmy. Co na tom, že je to klišé? Stejně si je pustím do konce roku alespoň pětkrát. Skutečný život ale není remake filmu Láska nebeská a naše druhá polovička...