Alena Mornštajnová je česká spisovatelka a překladatelka, jejíž knihy Hana, Hotýlek a Slepá mapa se staly literární senzací. Zatímco v Haně se autorka vrací do padesátých let minulého století, v její nové knize se zaměřuje na mezilidské vztahy. V našem rozhovoru prozradila, že se můžeme těšit na příběh o tom,  jak se lidé, kteří žijí vedle sebe, mnohdy neznají a o tom, jak snadné je ubližovat slovy.

Napsala jste tři ohromně úspěšné romány a jednu pohádku pro děti. Když se na ty knihy teď podíváte, máte nějakou z nich úplně nejraději?

Ke každé ze svých knih mám úplně jiný vztah, protože se hodně lišily podmínky jejich vzniku. Slepou mapu jsem psala dlouho – víc než deset let – a vlastně jsem vůbec nevěděla, jak se knihy píší, ani jestli můj text někdy vyjde. Hotýlek se mi psal velice lehce, protože úspěch první knihy mě povzbudil. Práce na Haně byla velice smutná a těžká, ale hodně jsem se při ní dozvěděla nejen o minulosti svého města, ale i o tom, čeho všeho jsou lidé schopni. Navíc kniha vzbudila velkou pozornost, v Národním divadle Brno se připravuje se divadelní hra v režii Martina Glasera, která bude mít premiéru 7. 6. 2019, a režisér Milan Cieslar pracuje na filmové a televizní verzi.

Knihu pro děti Strašidýlko Stráša jsem napsat musela. Po dnech strávených čtením a psaním o lidských tragédiích jsem potřebovala nahlédnout i na radostnou stránku života a vrátit se do bezstarostného dětství. Dětem se líbí i díky ilustracím Galiny Miklínové a už vyšla i jako skvěle namluvená audiokniha. Nedokážu říct, kterou knihu mám raději. Všechny jsou součástí mého života, mé minulosti.

V rozhovoru pro Literární noviny jste řekla, že si psaním třídíte vlastní myšlenky a děláte si tak v mnoha věcech jasno. Napadlo mě, že kdybychom se i my, ne-spisovatelé, odhodlali napsat denně pár dojmů na papír, vynořil by se po čase námět na náš vlastní román, nemyslíte?

To nevím. Třídění myšlenek není ten hlavní důvod, proč píšu. Psaní je pro mě radost, přestože to někdy není vůbec lehké. Pravdou ale je, že někdy si člověk musí položit otázku, proč se někteří lidé chovají tak, jak se chovají, jaké řešení je správné a zda vůbec existuje, jak by se zachoval on sám. To je způsob, jakým píši já, to je ten proces, který považuju za třídění myšlenek.

Ve stejném rozhovoru jste podotkla, že před Slepou mapou (2013) jste knihy překládala a napsala jen pár článků do tisku. Pamatujete si na okamžik, kdy jste se definitivně rozhodla dát vaše myšlenky na papír se záměrem vybudovat z nich první román?  

Už od dětství jsem věděla, že chci psát. Dokonce jsem si myslela, že všichni lidé píší knihy. Jenomže život je složitý a mně chvíli trvalo, než jsem se k opravdovému psaní dostala. V roce 2000 jsem se rozhodla dát výpověď ze zaměstnání, zůstat na volné noze, překládat a psát. Pochopila jsem, že dál už to odkládat nemůžu. I tak psaní Slepé mapy trvalo více než deset let.

Zajímalo by mě, co Vám v počátcích kariéry spisovatelky dělalo největší obtíže, popřípadě zda vyplynulo z této zkušenosti nějaké ponaučení, které by mohlo začínajícím spisovatelům pomoci?

Na první obtíže jsem narazila hned na první straně. Posadila jsem se k počítači, a přestože jsem měla příběh vymyšlený, najednou jsem nevěděla, jak a co psát. Viděla jsem obrazy, ale chvíli mi trvalo, než jsem se je naučila přenášet na papír. Další krizi jsem měla asi v polovině knihy. Měla jsem pocit, že příběh nikam nesměřuje a že myšlenka, kterou jsem chtěla knihou vyjádřit, se rozmělnila. Takže má rada zní: Pokud chcete napsat knihu, počítejte s tím, že je to práce a že někdy přijdou chvíle, kdy nebudete vědět, jak dál.

Někteří spisovatelé v rozhovorech přiznávají, že jejich rukopisy vidí poprvé až nakladatel. Nedokážu si představit, že bych svoji knihu blízkým „tajila“, určitě bych potřebovala slyšet jejich názor předtím, než by šla do tisku. Jak to máte vy? Dělíte se o příběh s někým blízkým?

Nikomu jsem neříkala, že píšu knihu. Teprve když jsem Slepou mapu dopsala, dala jsem ji přečíst své dceři a švagrové. Když řekly, že je to dobré, poslala jsem knihu do nakladatelství Host. O rozepsané knize nikdy příliš nemluvím, rozhodně ne o příběhu.  Jednak se během psaní rozvíjí a pozměňuje a taky nechci prozradit pointu. Nikomu knihu neukazuji, dokud nejsem přesvědčená, že je hotová. Pak samozřejmě prochází korekturami, ale to jsou jen kosmetické úpravy.

Jedna ze čtenářských reakcí na román Hana zní: „Právě jsem dočetla poslední stránku… a chce se mi brečet, na hrudi cítím hroznou tíhu, tahle kniha… dávám pět hvězdiček a přitom bych nejraději celý tenhle příběh hned zapomněla.“ Vy jste ale románem Hana chtěla některé zásadní věci lidem spíše připomenout, je tomu tak?

Původně jsem chtěla napsat knihu o tyfové epidemii, která byla ve Valašském Meziříčí a okolí v roce 1954. Měla jsem vymyšlený příběh o sžívání dvou zcela odlišných žen. Teprve při shromažďování materiálů a rešerších jsem narazila na válečné události v našem městě a tím spojený holokaust. Tehdy jsem pochopila, že i to do knihy patří. A původně zamýšlená jedna válečná kapitola se rozrostla na třetinu celé knihy. Dodnes ale nemám ráda, když se o Haně mluví jako o knize o holokaustu. Pro mě je to kniha o osudových zvratech.

Od nejednoduchých témat jste si nakonec oddychla psaním pohádky Strašidýlko Stráša, zároveň jste však přiznala, že už pracujete na další knize pro dospělé. Naznačíte nám, o čem váš nový román bude?

Nová kniha už je dopsaná, bude mít křest na pražském veletrhu Svět knihy 11. 5. 2019 a opět vyjde v nakladatelství Host, ve kterém vychází mé knihy určené dospělým čtenářům. Tentokrát jsem se více než na dějinné události zaměřila na mezilidské vztahy. Je to příběh o tom, jak se lidé, kteří žijí vedle sebe, mnohdy neznají, o tom, jak je snadné ubližovat slovy.

Jelikož psaní není vaše hlavní zaměstnání, nemohu si odpustit otázku, jak se vám daří skloubit roli lektorky, překladatelky a spisovatelky? Máte vůbec čas na odpočinek?

Nedaří. Poslední dobou hodně cestuji, a proto jsem se musela vzdát učení. Doufám, že se k němu časem vrátím, protože jsem vždycky učila ráda. Ještě trochu překládám, ale i na to mám méně a méně času. Většinu mého času zabírá cestování spojené s mými knihami a psaní. A pokud něco děláte rádi, je to pro vás zároveň i odpočinek. Takže odpočívám při psaní, ale čas si udělám i na dobrou knížku a jiné věci, které mám ráda.

Můžete na závěr doporučit našim čtenářům knihy, které máte ráda a které vyhledáváte?

Mám ráda dobře napsané knihy s myšlenkou a příběhem, který mě vtáhne do děje. Takové knihy ráda čtu a takové knihy se snažím psát. Poslední dobou mě nadchla kniha Alias Grace od Margaret Atwoodové.

Za Knihy.cz

Milena Toman