“Miluji songy se silným příběhem v pozadí,” říká Kateřina Dubská
Publikováno: 29.7.2021
Kategorie: Rozhovory

Po poeticky snovém vyprávění o kočovnících a humorných příbězích ze života na samotě u lesa to spisovatelka Kateřina Dubská pořádně osolila! Její novinka Hendrixova kytara je příběhem o vášních, snech i svobodě v nesvobodě. Příběhem, který ji pomohl překlenout další náročné životní období. A na tu správnou strunu určitě zabrnká všem rokerům i milovníkům vydatných příběhů…

Co znamená hudba pro Kateřinu a jaký je její největší guilty peasure song?

Vy jste tak trochu spisovatelský chameleon. Na kontě máte už pět naprosto odlišných knih, a mluvíte o nich jako o svých dětech. Máte k nim ke všem tak silný citový vztah i po letech, anebo ten největší příval náklonnosti smíchaný s obavou, jestli ve světě neudělají ostudu, přichází vždy v momentě, kde je musíte odevzdat Vaší redaktorce Gábině?

Nejste první, kdo se pozastavuje nad mým “chameleonstvím” 😊. Rozhodně nebylo mým úmyslem napsat pět naprosto odlišných knih, které se liší nejen obsahem, ale i formou. U mě psaní knih funguje tak, že buď mi do hlavy přiteče nějaký (občas i nečekaný – což se týká hlavně té mé poslední knihy) příběh a téma, a mně pak nezbývá, než si sednout, dostat ho do počítače a následně na papír. Jinak nenapíšu nic, i když bych chtěla, přestože mě takzvaně svrbí prsty a vydavatel se už ptá, kdy zase něco dodám. Prostě to nejde, psaní drhne a nic slušného nevyplodím. Ve chvíli, kdy mám hlavu plnou příběhu, který se cpe ven, přizpůsobí se mu i jeho vnější podoba, takže se pak stane, že se od sebe dost výrazně liší jazyk Člověka Gabriela a Hendrixovy kytary. Přestože jsou to dva romány o mužích, jenže ti se nacházejí na zcela opačných koncích emoční škály a musíte sama uznat, že psát poetickým jazykem o rockerovi skutečně nejde. Ale uznávám, že to se mnou mají asi čtenáři těžké, těší se na dalšího Gabriela a místo toho “socialistický realismus” 😊…

A s těmi knihami-dětmi je to asi tak: žádný rodič nikdy nepřizná, že některé ze svých pěti dětí má raději než ty ostatní, protože chudáci děti to pak odnesou citově, ale nejsilnější vztah máme většinou k těm prvorozeným. Což je ovšem vyváženo tím, že na nich jsme napáchali ty největší rodičovské chyby, protože jsme se teprve učili, jak být rodičem. Ale všechny moje knihy mi museli tak trochu vyrvat z ruky a mávat mi před nosem smlouvou s domluveným termínem, protože bych je pořád přepisovala a vylepšovala a nikdy neodevzdala zcela spokojená s výsledkem.

Foto skutečné Hendrixovy kytary, autor: Vladan Kotschi

Přiznám se, že Člověk Gabriel je jedna z mých nejmilejších knih… a přitom jsme si k sobě hledaly cestu poměrně dlouho. Je jiná. Poetická. Silná. Nelehce lehká. Zkoušela jsem se začíst dvakrát, klaplo to až napotřetí… ale jakmile jsem konečně ukočírovala svou pozornost, chodilo mi na mysl jen „tak to je nádhera… to snad ani není možné!“ Ty obraty, obrazy, jsou místy až neskutečné. Psala se Vám kniha tak lehce, jako svým způsobem působí?

Před lety mi někdo řekl, že každý v sobě nosíme jednu knihu, a až ta druhá ukáže, jestli jsme opravdu spisovatelé. A já často říkám, že Člověk Gabriel se tak trochu napsal sám a já jsem byla jenom prostředník. A Ludvík Vaculík zase někde napsal, že nejvíce toho napíše, když nepíše. Tak pod to se můžu podepsat. Dodnes vzpomínám na jednu dost zasněženou zimu, jak mi na dlouhé procházce křupe sníh pod nohama, náš první pes radostně pobíhá mezi stromy, a mně za tu hodinu na mírném mrazu natekla do hlavy další kapitola mojí první knihy. Přestože když jsme se psem vycházeli ze dveří, tak jsem právě přemýšlela nad tím, že nevím, jak to bude s Gabrielem dál. A také si vzpomínám, že se mi opravdu nechtělo ho dopsat a rozloučit se s ním. On mi totiž pomáhal přežít dost obtížný životní úsek, takže jsem se k němu tak trochu utíkala, abych nemusela přemýšlet nad realitou. A přiznám se, že dodnes, když z něho předčítám na nějakém autorském čtení, se mi občas stává, že mi běhá mráz po zádech. Tahle kniha má pořád silnou energii a sama nevím, jak se tam dostala.

Chvilku na to, jsem přečetla autobiografické povídky Z kopce do kopce a záviděla jsem Vám zas. Samotu u lesa, včely, kozy, nadhled a schopnost vykročit se zajetých kolejí a užívat si ten vesnický tak trochu blázinec 😀. Tíhnete ještě po letech k městu, anebo už si vás lokální atmosféra a čistý vzduch přenastavili k obrazu svému?

Víte, zrovna takhle kniha naopak představuje jakési zakončení jednoho vydatného životního úseku. Kdy jsem si uvědomila, že chovat hospodářská zvířata a nemít k nim žádného pomocníka, je cesta ne k samotě, ale k osamění. A to je dost podstatný rozdíl. Takže jsem musela udělat dost radikální řez a s kozím stádem se s hodně těžkým srdcem rozloučit. A od té doby obdivuji a vážím si všech drobných zemědělců, kteří naopak vydrželi, protože to je opravdu řehole, která rozhodně nebere ohled na váš fyzický ani psychický stav. Na samotě u lesa sice bydlím pořád, ale část života už trávím na druhém konci Moravy kousek od Ostravy. Takže ta poslední léta jsem toho nejvíc napsala po cestě autem, kdy jsem si pustila nahlas hudbu a ladila Hendrixovu kytaru…

Přikláníte se teď díky životě „na konci světa“ víc k babským radám, selskému rozumu… a panáku slivovice jako prevenci proti všem neduhům světa?

Já mám k Slovácku pořád hodně silný citový vztah, asi proto, že z něj pochází naše rodina, a dodnes si pamatuji jedno autorské čtení pod Buchlovem. Kde jsem povykládala, jak jsem v mládí absolutně nechápala, proč se vždy tak těším, až vyjedeme z Buchlovských hor a před námi se zase otevře to široké údolí zakončené Bílými Karpaty. A já budu zase tak potěšená, až dojatá. A posluchači se jen usmívali, až pak jeden řekl: “Tak to jste opravdu naša, my to též tak máme, když sa vracíme dom.”
Jenže on je to i poněkud nebezpečný kraj, protože je pohostinný až moc. Takže s tou slivovicí si člověk musí dávat pozor a když jde na návštěvu, tak se musí hodně obrnit, aby nakonec zvládl vrátit se po svých:-) Ale jak jsem poslední dobou dost rozlítaná, tak se vrátím na kopec a zase se kapánek víc uzemním, zejména na zahrádce nebo v sadu, a srovnám si hodnoty.

fotky skutečné Hendrixovy kytary, autor Vladan Kotschi

Pro mnoho lidí jsou knihy takový teleport v čase. Když je otevřou po letech, vyvalí se vzpomínky toho nejživějšího kalibru a dýchne na ně celá ta životní éra, která je obklopovala, když se stali součástí děje úplně poprvé… Máte to taky tak? Vrátí Vás Hendrixova kytara jednou zpátky do karantény 😊?

Určitě. Vidíte, to je zajímavé, až teď mi došlo, že to je další kniha, která mi pomohla přežít další těžké období, které bylo náročné pro nás všechny. Měla jsem oproti mnohým tu výhodu, že když píšu, tak jsem stejně v dobrovolné karanténě a vrčím na všechny, kdo mě v ní vyrušují. A že mi chybí lidi a společnost, jsem si všimla až poté, co jsem knihu odevzdala do vydavatelství. Jenže přišla další vlna a moje jediné štěstí bylo, že ten další a asi nejnáročnější nouzový stav jsem prožila autorskými úpravami a korekturami. Takže zase díky Hendrixově kytaře 😊.

Kniha se křtila rokově – pivem – foto: Jota

Hlavní hrdina Vaší nové knihy ztratil hlavu pro „bigbít“, při jaké činnosti ztrácíte pojem o světě Vy?

Při psaní, čtení zajímavých knih a u dobrého filmu. Na dlouhých procházkách se psem. Ve skutečně vtipné a příjemné společnosti. A v přítomnosti mojí vnučky, kterážto je už dnes ve svých třech letech skutečně originální osobnost.

Co vlastně znamená hudba pro vás? Máte nějaký guilty pleasure song 😊?

Mám moc ráda písně s příběhem. Tím nemyslím jen jejich text, ale i okolnosti, za kterých vznikaly. Asi proto, že čtu velmi ráda životopisy. A musí mít v sobě nějaké emoce a je cítit, že do nich dal autor srdce a energii. Což se pozná tak, že jsou skvělé i po letech. Už téměř čtyřicet let je mojí absolutně nejoblíbenější písní Wuthering Heigts od Kate Bush. Je to první známá píseň, která byla napsána na literární téma podle knihy Na větrné hůrce. Dodnes si při jejím poslechu představuji toho ducha Kateřiny za oknem, jak volá: “To jsem já, Katka!” Dobývá se na vyděšeného Heatcliffa a vichry zatím dují všemi směry. Takže moje děti mají přísně doporučeno mi ji pustit na pohřbu, i když hrozí, že tím trochu vyděsí přítomné pozůstalé 😊.

Autorka s vydavatelem – foto Jota

Užíváte si teď zaslouženého tvůrčího klidu, anebo se vám v hlavě rýsuje další kniha?

Já si hlavně užívám svojí naočkovanosti a toho, že zase můžu vyjít mezi lidi, které jsem dlouho neviděla nejen kvůli pandemii. A že už zase můžu na koncerty a kavárenské zahrádky a tak. A že se zase můžu na něco těšit, protože tomu jsme za poslední rok poněkud odvykli. Přiznám se, že jsem se při psaní Hendrixovy kytary, kde jsem se musela trochu krotit, protože je to kniha o reálných lidech a událostech, chvílemi těšila, jak se u případné další knihy pustím do magického realismu a pořádně se rozšoupnu. Jenže, jestli to tak bude nebo ne, to vážně nevím, buď mi zase jednoho dne nečekaně přiteče do hlavy další příběh nebo se z dlouhé chvíle pustím třeba do tkaní koberců. Jinak mi to prostě nejde.

Další články z kategorie

Adiny životní zkušenosti jsem poskládala z historek svých kamarádek, prozradila v rozhovoru pro Knihy.cz Pavla Horáková

Adiny životní zkušenosti jsem poskládala z historek svých kamarádek, prozradila v rozhovoru pro Knihy.cz Pavla Horáková

První román pro dospělé Teorie podivnosti od spisovatelky a překladatelky Pavly Horákové byl krátce po vydání vyhlášený nejlepší prózou uplynulého roku. Rozhodně to není oddechovka pro každého, o to víc si ji ale vychutnají „ti praví“ – možná, stejně jako hlavní hrdinka Ada, trochu podivíni, kteří vnímají, že svět je ve skutečnosti zvláštnější, než se zdá. Pavlu samotnou by ani ve snu nenapadlo, že se její vědátorka z Ústavu mezioborových studií člověka dostane čtenářům tak pod kůži. Není den, kdy by jí nedošla nadšená...

Myslím, že dokážu popisovat emoce a prožívání lidí pravdivě, řekla v rozhovoru pro Knihy.cz Petra Soukupová

Myslím, že dokážu popisovat emoce a prožívání lidí pravdivě, řekla v rozhovoru pro Knihy.cz Petra Soukupová

Petra Soukupová patří k nejúspěšnějším českým spisovatelkám. Vydala pět knih pro dospělé a dvě knihy pro děti. Za prvotinu K moři získala cenu Jiřího Ortena, za sbírku povídek Zmizet cenu Knihy roku v prestižní soutěži Magnesia Litera. Velký úspěch slavil i autorčin pátý román Nejlepší pro všechny, ke kterému autorka paralelně psala i dětskou knihu s názvem Kdo zabil Snížka?. Všechna její díla vynikají především uvěřitelnou a čtivou formou, za pomocí níž se autorka snaží zachytit zdánlivě běžné situace a vnitřní svět...

Alena Mornštajnová o své nové knize: Tentokrát jsem se více zaměřila na mezilidské vztahy

Alena Mornštajnová o své nové knize: Tentokrát jsem se více zaměřila na mezilidské vztahy

Alena Mornštajnová je česká spisovatelka a překladatelka, jejíž knihy Hana, Hotýlek a Slepá mapa se staly literární senzací. Zatímco v Haně se autorka vrací do padesátých let minulého století, v její nové knize se zaměřuje na mezilidské vztahy. V našem rozhovoru prozradila, že se můžeme těšit na příběh o tom,  jak se lidé, kteří žijí vedle sebe, mnohdy neznají a o tom, jak snadné je ubližovat slovy.   Napsala jste tři ohromně úspěšné romány a jednu pohádku pro děti. Když se na ty knihy teď podíváte, máte nějakou...

S Markétou Pilátovou o knihách, psaní a životě spisovatelky

S Markétou Pilátovou o knihách, psaní a životě spisovatelky

S Markétou Pilátovou o knihách, psaní a životě spisovatelky Milena Toman, knihy.cz Markéta Pilátová je česká spisovatelka, novinářka, autorka knih pro děti, překladatelka a hispanistka.  Svůj první román Žluté oči vedou domů vydala v roce 2007, dva roky poté vyšla Má nejmilejší kniha. Za obě knihy byla Markéta Pilátová nominována na Magnesii Literu a na cenu Jana Škvoreckého. Třetí kniha Tsunami blues z roku 2012 byla třetím literárním počinem pro dospělé čtenáře. Dětské fanoušky si získala knihami Víla Vivíla a stíny moře...

Povídání o knihách: VLADĚNA HALATOVÁ

Povídání o knihách: VLADĚNA HALATOVÁ

Autorka knihy Vladěna Halatová je v současné době na mateřské dovolené se dvěma syny. Skoro celý svůj život se věnovala obchodu a nyní se vrhla na psaní. Když ji byla před lety diagnostikována celiakie, tak se autorka musela smířit s doživotní bezlepkovou dietou. V rámci úspory času v kuchyni a věnování se raději rodině, začala pomalu předělávat bezlepkové recepty tak aby byly chutné a odpovídaly běžné lepkové stravě pro zbytek domácnosti. Její kniha vám dokáže, že když člověk chce, tak si dokáže poradit bravurně opravdu...

Povídání o knihách: JANA KUŽELOVÁ

Povídání o knihách: JANA KUŽELOVÁ

Jana Kuželová je úspěšná blogerka po třicítce. Skvěle všem dokazuje, že blog nemusí být jen pro náctileté. Rozebírá témata, která zaujmou většinu žen každého věku. V dnešní době její blog patří k jednomu z nejoblíbenějších na našem malém českém rybníčku. A po vydání knihy "Já, blogerka: Žena 30 +" samotná autorka ještě vzrostla na popularitě. Zeptali jsme se jí proto, čí vlastně to byl nápad převést blog do knižní podoby a jestli plánuje knižní pokračování. Více se už dozvíte v samotném článku.   1. Když se o vás...

Povídání o knihách: RICHARD SKOLEK

Povídání o knihách: RICHARD SKOLEK

Na českém rybníčku se najde mnoho těch, kteří sní o kariéře spisovatele. My pro vás proto vyzpovídali jednoho z těch, kterým se to podařilo. Richard Skolek, pochází z Brna a vydal více než 5 knih, které se těší oblibě spousty čtenářů. Richard se nevěnuje jenom psaní, ale pohrává si i s překlady, korekturou či tlumočnictvím na různých akcích. Něco bližšího o něm a psaní se můžete dozvědět právě v našem rozhovoru...   1. Většina lidí vás zná jako spisovatele či překladatele, několik z nich ví, že se dále zabýváte...