Po poeticky snovém vyprávění o kočovnících a humorných příbězích ze života na samotě u lesa to spisovatelka Kateřina Dubská pořádně osolila! Její novinka Hendrixova kytara je příběhem o vášních, snech i svobodě v nesvobodě. Příběhem, který ji pomohl překlenout další náročné životní období. A na tu správnou strunu určitě zabrnká všem rokerům i milovníkům vydatných příběhů…

Co znamená hudba pro Kateřinu a jaký je její největší guilty peasure song?

Vy jste tak trochu spisovatelský chameleon. Na kontě máte už pět naprosto odlišných knih, a mluvíte o nich jako o svých dětech. Máte k nim ke všem tak silný citový vztah i po letech, anebo ten největší příval náklonnosti smíchaný s obavou, jestli ve světě neudělají ostudu, přichází vždy v momentě, kde je musíte odevzdat Vaší redaktorce Gábině?

Nejste první, kdo se pozastavuje nad mým “chameleonstvím” 😊. Rozhodně nebylo mým úmyslem napsat pět naprosto odlišných knih, které se liší nejen obsahem, ale i formou. U mě psaní knih funguje tak, že buď mi do hlavy přiteče nějaký (občas i nečekaný – což se týká hlavně té mé poslední knihy) příběh a téma, a mně pak nezbývá, než si sednout, dostat ho do počítače a následně na papír. Jinak nenapíšu nic, i když bych chtěla, přestože mě takzvaně svrbí prsty a vydavatel se už ptá, kdy zase něco dodám. Prostě to nejde, psaní drhne a nic slušného nevyplodím. Ve chvíli, kdy mám hlavu plnou příběhu, který se cpe ven, přizpůsobí se mu i jeho vnější podoba, takže se pak stane, že se od sebe dost výrazně liší jazyk Člověka Gabriela a Hendrixovy kytary. Přestože jsou to dva romány o mužích, jenže ti se nacházejí na zcela opačných koncích emoční škály a musíte sama uznat, že psát poetickým jazykem o rockerovi skutečně nejde. Ale uznávám, že to se mnou mají asi čtenáři těžké, těší se na dalšího Gabriela a místo toho “socialistický realismus” 😊…

A s těmi knihami-dětmi je to asi tak: žádný rodič nikdy nepřizná, že některé ze svých pěti dětí má raději než ty ostatní, protože chudáci děti to pak odnesou citově, ale nejsilnější vztah máme většinou k těm prvorozeným. Což je ovšem vyváženo tím, že na nich jsme napáchali ty největší rodičovské chyby, protože jsme se teprve učili, jak být rodičem. Ale všechny moje knihy mi museli tak trochu vyrvat z ruky a mávat mi před nosem smlouvou s domluveným termínem, protože bych je pořád přepisovala a vylepšovala a nikdy neodevzdala zcela spokojená s výsledkem.

Foto skutečné Hendrixovy kytary, autor: Vladan Kotschi

Přiznám se, že Člověk Gabriel je jedna z mých nejmilejších knih… a přitom jsme si k sobě hledaly cestu poměrně dlouho. Je jiná. Poetická. Silná. Nelehce lehká. Zkoušela jsem se začíst dvakrát, klaplo to až napotřetí… ale jakmile jsem konečně ukočírovala svou pozornost, chodilo mi na mysl jen „tak to je nádhera… to snad ani není možné!“ Ty obraty, obrazy, jsou místy až neskutečné. Psala se Vám kniha tak lehce, jako svým způsobem působí?

Před lety mi někdo řekl, že každý v sobě nosíme jednu knihu, a až ta druhá ukáže, jestli jsme opravdu spisovatelé. A já často říkám, že Člověk Gabriel se tak trochu napsal sám a já jsem byla jenom prostředník. A Ludvík Vaculík zase někde napsal, že nejvíce toho napíše, když nepíše. Tak pod to se můžu podepsat. Dodnes vzpomínám na jednu dost zasněženou zimu, jak mi na dlouhé procházce křupe sníh pod nohama, náš první pes radostně pobíhá mezi stromy, a mně za tu hodinu na mírném mrazu natekla do hlavy další kapitola mojí první knihy. Přestože když jsme se psem vycházeli ze dveří, tak jsem právě přemýšlela nad tím, že nevím, jak to bude s Gabrielem dál. A také si vzpomínám, že se mi opravdu nechtělo ho dopsat a rozloučit se s ním. On mi totiž pomáhal přežít dost obtížný životní úsek, takže jsem se k němu tak trochu utíkala, abych nemusela přemýšlet nad realitou. A přiznám se, že dodnes, když z něho předčítám na nějakém autorském čtení, se mi občas stává, že mi běhá mráz po zádech. Tahle kniha má pořád silnou energii a sama nevím, jak se tam dostala.

Chvilku na to, jsem přečetla autobiografické povídky Z kopce do kopce a záviděla jsem Vám zas. Samotu u lesa, včely, kozy, nadhled a schopnost vykročit se zajetých kolejí a užívat si ten vesnický tak trochu blázinec 😀. Tíhnete ještě po letech k městu, anebo už si vás lokální atmosféra a čistý vzduch přenastavili k obrazu svému?

Víte, zrovna takhle kniha naopak představuje jakési zakončení jednoho vydatného životního úseku. Kdy jsem si uvědomila, že chovat hospodářská zvířata a nemít k nim žádného pomocníka, je cesta ne k samotě, ale k osamění. A to je dost podstatný rozdíl. Takže jsem musela udělat dost radikální řez a s kozím stádem se s hodně těžkým srdcem rozloučit. A od té doby obdivuji a vážím si všech drobných zemědělců, kteří naopak vydrželi, protože to je opravdu řehole, která rozhodně nebere ohled na váš fyzický ani psychický stav. Na samotě u lesa sice bydlím pořád, ale část života už trávím na druhém konci Moravy kousek od Ostravy. Takže ta poslední léta jsem toho nejvíc napsala po cestě autem, kdy jsem si pustila nahlas hudbu a ladila Hendrixovu kytaru…

Přikláníte se teď díky životě „na konci světa“ víc k babským radám, selskému rozumu… a panáku slivovice jako prevenci proti všem neduhům světa?

Já mám k Slovácku pořád hodně silný citový vztah, asi proto, že z něj pochází naše rodina, a dodnes si pamatuji jedno autorské čtení pod Buchlovem. Kde jsem povykládala, jak jsem v mládí absolutně nechápala, proč se vždy tak těším, až vyjedeme z Buchlovských hor a před námi se zase otevře to široké údolí zakončené Bílými Karpaty. A já budu zase tak potěšená, až dojatá. A posluchači se jen usmívali, až pak jeden řekl: “Tak to jste opravdu naša, my to též tak máme, když sa vracíme dom.”
Jenže on je to i poněkud nebezpečný kraj, protože je pohostinný až moc. Takže s tou slivovicí si člověk musí dávat pozor a když jde na návštěvu, tak se musí hodně obrnit, aby nakonec zvládl vrátit se po svých:-) Ale jak jsem poslední dobou dost rozlítaná, tak se vrátím na kopec a zase se kapánek víc uzemním, zejména na zahrádce nebo v sadu, a srovnám si hodnoty.

fotky skutečné Hendrixovy kytary, autor Vladan Kotschi

Pro mnoho lidí jsou knihy takový teleport v čase. Když je otevřou po letech, vyvalí se vzpomínky toho nejživějšího kalibru a dýchne na ně celá ta životní éra, která je obklopovala, když se stali součástí děje úplně poprvé… Máte to taky tak? Vrátí Vás Hendrixova kytara jednou zpátky do karantény 😊?

Určitě. Vidíte, to je zajímavé, až teď mi došlo, že to je další kniha, která mi pomohla přežít další těžké období, které bylo náročné pro nás všechny. Měla jsem oproti mnohým tu výhodu, že když píšu, tak jsem stejně v dobrovolné karanténě a vrčím na všechny, kdo mě v ní vyrušují. A že mi chybí lidi a společnost, jsem si všimla až poté, co jsem knihu odevzdala do vydavatelství. Jenže přišla další vlna a moje jediné štěstí bylo, že ten další a asi nejnáročnější nouzový stav jsem prožila autorskými úpravami a korekturami. Takže zase díky Hendrixově kytaře 😊.

Kniha se křtila rokově – pivem – foto: Jota

Hlavní hrdina Vaší nové knihy ztratil hlavu pro „bigbít“, při jaké činnosti ztrácíte pojem o světě Vy?

Při psaní, čtení zajímavých knih a u dobrého filmu. Na dlouhých procházkách se psem. Ve skutečně vtipné a příjemné společnosti. A v přítomnosti mojí vnučky, kterážto je už dnes ve svých třech letech skutečně originální osobnost.

Co vlastně znamená hudba pro vás? Máte nějaký guilty pleasure song 😊?

Mám moc ráda písně s příběhem. Tím nemyslím jen jejich text, ale i okolnosti, za kterých vznikaly. Asi proto, že čtu velmi ráda životopisy. A musí mít v sobě nějaké emoce a je cítit, že do nich dal autor srdce a energii. Což se pozná tak, že jsou skvělé i po letech. Už téměř čtyřicet let je mojí absolutně nejoblíbenější písní Wuthering Heigts od Kate Bush. Je to první známá píseň, která byla napsána na literární téma podle knihy Na větrné hůrce. Dodnes si při jejím poslechu představuji toho ducha Kateřiny za oknem, jak volá: “To jsem já, Katka!” Dobývá se na vyděšeného Heatcliffa a vichry zatím dují všemi směry. Takže moje děti mají přísně doporučeno mi ji pustit na pohřbu, i když hrozí, že tím trochu vyděsí přítomné pozůstalé 😊.

Autorka s vydavatelem – foto Jota

Užíváte si teď zaslouženého tvůrčího klidu, anebo se vám v hlavě rýsuje další kniha?

Já si hlavně užívám svojí naočkovanosti a toho, že zase můžu vyjít mezi lidi, které jsem dlouho neviděla nejen kvůli pandemii. A že už zase můžu na koncerty a kavárenské zahrádky a tak. A že se zase můžu na něco těšit, protože tomu jsme za poslední rok poněkud odvykli. Přiznám se, že jsem se při psaní Hendrixovy kytary, kde jsem se musela trochu krotit, protože je to kniha o reálných lidech a událostech, chvílemi těšila, jak se u případné další knihy pustím do magického realismu a pořádně se rozšoupnu. Jenže, jestli to tak bude nebo ne, to vážně nevím, buď mi zase jednoho dne nečekaně přiteče do hlavy další příběh nebo se z dlouhé chvíle pustím třeba do tkaní koberců. Jinak mi to prostě nejde.