S Markétou Pilátovou o knihách, psaní a životě spisovatelky
Publikováno: 12.9.2018
Kategorie: Rozhovory | Za knihami

S Markétou Pilátovou o knihách, psaní a životě spisovatelky

Milena Toman, knihy.cz

Markéta Pilátová je česká spisovatelka, novinářka, autorka knih pro děti, překladatelka a hispanistka.  Svůj první román Žluté oči vedou domů vydala v roce 2007, dva roky poté vyšla Má nejmilejší kniha. Za obě knihy byla Markéta Pilátová nominována na Magnesii Literu a na cenu Jana Škvoreckého. Třetí kniha Tsunami blues z roku 2012 byla třetím literárním počinem pro dospělé čtenáře. Dětské fanoušky si získala knihami Víla Vivíla a stíny moře (2009), Víla Vivíla a piráti jižního moře (2010), Kiko a tajemství papírového motýla (2010), Gorilí táta (2013) a Jura a lama (2012). Její nejnovější pohádka Papírový Pepíno (2018) se stala populární díky originální kombinaci příběhu a skládaček origami, za jejichž pomoci se malí čtenáři učí trpělivosti a představivosti. Nejvýraznější a velmi úspěšnou knihou na české literární scéně je od roku 2017 román s Baťou v džungli, inspirovaný osudem Jana Antonína Bati a jeho rodiny.


 

V posledních měsících se hodně mluví o tom, že se z Čechů stávají vášniví knihomolové. Těší Vás to? Co si myslíte, že tento literární “boom“ způsobilo?

Pokud je to pravda, tak je to samozřejmě skvělá zpráva! Možná je to tím, že jsou lidé unavení digitálním světem a zahlcení sociálními médii. Třeba se proto vracejí ke knihám jako k něčemu analogickému, k něčemu skutečnému a nevadí, když knihy čtou na tabletu, nebo v mobilu. Já sama čtu knihy nejvíce v digitální podobě, protože hodně cestuju, ale když můžu, kupuju si knihy těžké, výpravné, kterými se kochám a můžu si v nich listovat.

Když čtu Vaše knihy, napadá mě mnoho otázek. Jedna z nich je, kdy začal Váš vztah k literatuře a psaní?

Vždycky jsem se ke knihám uchylovala, jako ke světu kde vždycky najdu radu, povzbuzení a pochopení. V knihách jsem od dětství nacházela to, co jsem nemohla najít v reálném životě. Knihy mi vždycky ukázaly směr. Četla jsem vášnivě od první třídy a chodila do knihovny. K psaní jsem se dostala až mnohem později a nikdy mne nenapadlo, že sama knihy budu psát, ale jsem vděčná, že se to stalo.

V knihách jsem od dětství nacházela to, co jsem nemohla najít v reálném životě.

Ta druhá otázka se týká talentu. Osobně si myslím, že jen talent k psaní nestačí. Aby člověk vytvořil tak poutavý a krásný příběh, musí být přece i skvělý pozorovatel, mít bohatou fantazii a možná i něco, pro co používám spojení „vlastní vesmír“, je to tak?

Myslím, že k psaní musíte disponovat především tím co Němci tak krásně nazývají „sitzfleisch“ tedy disciplínu. Mě k psaní pomohla novinařina, především psaní reportáží. Podle mne nemusíte mít kdoví jak rozvinutou fantazii, abyste vytvořili dobrý příběh. Nejdůležitější je umět sám sobě pokládat ty správné otázky, aby příběh, který chcete vyprávět, měl smysl. Musíte se umět ptát sám sebe na věci, které se chcete skutečně dozvědět. Každá moje kniha je otázka, na niž sama pro sebe hledám odpověď.

Kdybyste měla říct tři nejdůležitější rady začínajícím spisovatelům, jaké byste vybrala?

Pokuste se prožívat co nejvíc věcí co nejintenzivněji. Nežijte pohodlný život. Vystavujte se co největšímu nebezpečí a co nejnepohodlnější existeci. To samozřejmě pro každého znamená něco úplně jiného. Každý den se ale pokuste opustit svou komfortní zónu. A pak se dobrovolně a co nejčastěji vystavujte co nejnemilosrdnější kritice někoho jiného.

Pokuste se prožívat co nejvíc věci co nejintenzivněji.

Ptám se, protože je teď velká poptávka po kurzech tvůrčího psaní, i já se na jeden takový kurz chystám. Jak to bylo u Vás? Byla jste samouk nebo Vám někdo dával rady a doporučení?

Řekla bych, že mne nejvíce naučila nemilosrdná a vzácná kritika editorů týdeníku Respekt, pro který jsem psala své první texty. Naučila jsem se díky nim neustále při psaní ptát, proč píšu to, co píšu a co tím chci říct. Proč to čtenáři chci sdělit a k čemu to bude dobré. Naučila jsem se porážet vlastní ješitnost a přijmout kritiku od lidí, kterým důvěřuji. Myslím, že každá zkušenost, při níž své psaní vystavíte něčí kritice je dobrá. Každé místo kde přečtete svůj text nahlas někomu jinému, vaše psaní někam posune. A taky jsem si vzala k srdci radu Trumana Capoteho, který říkal, že používá při psaní víc nůžky, než papír.

Existují nějaké knihy, které Vás doprovází celý život, ke kterým se vracíte?

Ano, těch jsou doslova stovky. A v každém životním období se to mění. Ale dva autoři mě fascinují neustále a vracím se k nim – k Ovidiovým Proměnám a  básním Federica Garcíi Lorky. Taky mne už skoro třicet let inspiruje každá kniha od Tove Jansson.

Pravidelně sleduji Vaše literární recenze v týdeníku Respekt a zajímá mě, jak se Vám se všemi aktivitami daří najít čas na čtení?

Já čtu prakticky neustále. Díky tomu, že hodně cestuju a každý týden dojíždím do práce až šest hodin týdně, přečtu toho spoustu. Navíc, pokud chcete psát, musíte hodně číst, jinak to nejde.

Když jsme u toho času, posloucháte audio knížky?

Ne, audioknihy neposlouchám, nedokážu se na mluvený text soustředit tak dobře jako na psanou knihu.

Ráda bych se ještě zeptala na Váš poslední román S Baťou v džungli. Vyprávíte v něm příběh o nevlastním bratrovi Tomáše Bati. Můžete našim čtenářům knihu více přiblížit?

Na Janovi Antonínu Baťovi a jeho příběhu mi přišlo nejsympatičtější, že chtěl cíleně a systematicky udělat z Čechů světoobčany. Tím si získal moje srdce. Zároveň je deprimující, že se mu to nedařilo. Tedy povedlo se to u zaměstnanců, které poslal do světa. V devadesáti devíti procentech případů tam díky baťovácké škole a morálce prorazili. Ovšem u Čechů doma to Janu Antonínovi strašně přitížilo. Říkal jim pořád dokola, že by měli být něco jiného, než jsou. A Češi nechtějí slyšet, že by se sebou měli něco dělat. On navíc nebyl diplomat a říkal to na plná ústa. Tvrdil, že Češi nesmějí být zápecníci, že se musí učit jazyky a jezdit do světa na zkušenou. Já mám stejný názor. Češi jsou zhruba stejně početní jako Holanďani, ale ti mají úplně jinou vizi, jinou schopnost rozletu – a platí to od ekonomiky po literaturu.

Jan Antonín Baťa tvrdil, že Češi nesmějí být zápecníci, že se musí učit jazyky a jezdit do světa na zkušenou.

Jsem sice vystudovaná historička a na „baťovskou látku“ jsem se nejdřív dívala jako na fascinující historický materiál, ale nakonec jsem se rozhodla pro románovou formu, protože díky románu se příběh dostane víc k lidem, víc se jich dotkne. Já sama jako čtenář mám ráda knihy, v nichž autor na základě historických faktů fabuluje. Takhle pracuje třeba Kate Atkinsonová. Mám moc ráda její román Bůh v troskách, kde demytizuje příběhy anglických pilotů. I já se snažím držet historie a domýšlím si jen myšlenky, pocity a názory svých postav. Konkrétně v románu S Baťou v džungli mám asi jen dvě nebo tři kompletně vymyšlené figury.  Na celé téhle práci se mi ale nejvíc líbilo, že čtenářům můžu vyprávět příběh o tom, jak Čech zakládal v Brazílii města a kolonizoval tamní ohromná území a snažil se za každých okolností neztrácet elán a naději.

Přijde mi fascinující, že jste knihu napsala podle dopisů, fotografií a deníků. Jak moc se psaní tohoto románu lišilo od předchozích knih?

Lišilo se naprosto. A to mne na tom taky nejvíc bavilo. Nejvíc mne ale fascinovala důvěra paní Dolores Baťové, vnučky Jana Antonína Bati, která mi dala při zpracování svých vlastních vzpomínek naprostou volnost

Na závěr bych Vás ráda požádala o knižní tip – jaké knihy Vás v poslední době nejvíc zaujaly a proč?

Asi nejvíc mne v poslední době zaujala nizozemská spisovatelka Dola de Jong. Napsala neuvěřitelnou knihu o uprchlictví za druhé světové války, která se odehrává v Tangeru a je dodnes nesmírně aktuální. Moc bych si přála, aby si ji přečetlo co nejvíc čtenářů, jmenuje se Pole je tento svět.

A jak to vypadá s Vaší tvorbou, můžeme se těšit na další knihu?

Píšu román, který se jmenuje Senzibil a bude o tzv. „českém něcismu“. Tedy o různých tvářích a proměnách české spirituality.  Odehrává se v Jeseníkách a doufám, že to bude pro mé čtenáře překvapivá kniha, alespoň já ji považuji zatím za svůj nejriskantnější román.

 

Další články z kategorie

Jez jako kanec není jen obyčejná knížka pro děti.

Jez jako kanec není jen obyčejná knížka pro děti.

Ludmila Bakonyi Selingerová je spisovatelka, maminka malé holčičky, pedagožka, divadelnice a také autorka projektu Pohádková Lída https://www.pohadkovalida.cz/, kde pomáhá začínajícím autorům s vydáním jejich knihy. Má za sebou už několik dětských knih, kdy její nejnovější knihu Jez jako kanec vydalo nakladatelství Jota. Kniha je unikátní v tom, že je nejenom plná krásných ilustrací, humoru, ale obsahuje říkanky i písničky s notovými zápisy, akordy a QR  kódy, takže přímo vybízí k aktivitě a můžete s ní pracovat.  ...

RECENZE: Smrt staré Maši potěší fanoušky Oscara Wildea

RECENZE: Smrt staré Maši potěší fanoušky Oscara Wildea

Smrt staré Maši je soubor šesti alegorických povídek, z nichž každá nese krátký podtitul např. groteska ze staré Prahy, zpráva od Visly nebo zkazka z Orientu. Na první pohled tento podtitul působí jen jako jakýsi doplněk, který autor bez větší důležitosti připsal na závěr, aniž by zamýšlel se do jednotlivých literárních formátů a žánrů vejít. Po přečtení celé knihy ale zjistíte, že všechny formáty a žánry byly beze zbytku obsáhnuty a naplněny, ať už se jednalo o zprávu, legendu, baladu nebo zkazku. Titulní povídka O smrti...

RECENZE: Vyměnit vodu květinám

RECENZE: Vyměnit vodu květinám

Pozvánka na místo, kde se moc normálních knížek neodehrává, Violetta je totiž správkyní malého hřbitova městečka na východě Francie. A stará se o vše kolem něj, o hroby a hrobky, návštěvníky známé a pravidelné štamgasty i náhodné a anonymně rozjímající, o hromadu koček, které si hřbitov pronajaly, o jejich kastrace (koček myslím, ne návštěvníků), o hrobníky a majitele jediného místního pohřebního ústavu, o květiny a zeleninovou zahradu, o své zápisky průběhu pohřbů. A taky o nájemníky, když skončil jejich čas a kosti musí...

RECENZE: Nebudete stíhat kontrolovat Instagram, dýchat ani žít…

RECENZE: Nebudete stíhat kontrolovat Instagram, dýchat ani žít…

Představte si, že marně hledáte novou práci, ale jedna nezajímavá nabídka střídá druhou. Vy sníte o práci knihovníka v bradavické knihovně, ale zatím to vypadá na zástupce manažera oddělení mražených potravin. A najednou BUM! Mezi nepřeberným množstvím nabídek Úřadu práce je „výzkumník významných historických událostí v příslušné době“. Smlouva na dobu určitou, plat mizerný, pracovní doba nekonečná a podmínky „mírně“ vražedné. Pak je tady ještě jeden detail, který personalistka zapomněla zmínit. Pokud vám pracovní náplň...

„Miluji songy se silným příběhem v pozadí,“ říká Kateřina Dubská

„Miluji songy se silným příběhem v pozadí,“ říká Kateřina Dubská

Po poeticky snovém vyprávění o kočovnících a humorných příbězích ze života na samotě u lesa to spisovatelka Kateřina Dubská pořádně osolila! Její novinka Hendrixova kytara je příběhem o vášních, snech i svobodě v nesvobodě. Příběhem, který ji pomohl překlenout další náročné životní období. A na tu správnou strunu určitě zabrnká všem rokerům i milovníkům vydatných příběhů... Co znamená hudba pro Kateřinu a jaký je její největší guilty peasure song?Vy jste tak trochu spisovatelský chameleon. Na kontě máte už pět naprosto...

RECENZE: Když se smutek zhmotní a nechce se hnout

RECENZE: Když se smutek zhmotní a nechce se hnout

Stačí jediná zmínka, že spisovatelka Alena Mornštajnová chystá další knihu a český literární rybníček je cobydup vzhůru nohama. Její první letošní román Listopád vyvolával emoce ještě dřív, než vůbec stačil dorazit do tiskárny. A víte co? Na předsudky tentokrát není místo, on si veškerou tu chválu a uznání a ovace více než zaslouží. Ukrývá v sobě hodně silný příběh, zhmotňuje smutek, vztek i naši vlastní nedávnou historii a nadto dokáže zažehnout obrovskou sílu k životu. Co by se stalo, kdyby …? Kdyby se události listopadu...

RECENZE: Svět, ve kterém vaše černé svědomí vyřeší miska jídla

RECENZE: Svět, ve kterém vaše černé svědomí vyřeší miska jídla

Existuje svět, ve kterém vaše černé svědomí vyřeší miska jídla. Kde se za temných nocí toulají po ulicích bytosti s cejchem vypáleným do jazyka a vlastní duši plní proviněními ostatních. Říká se jim pojídači hříchů. Pokud takový pojídač sní například zapečeného úhoře, duši zemřelého oprostí od hříchu sekýrování. Co na tom, že nebožka byla po celý život pěkná megera. Její hřích přejde na pojídače a ona může odpočívat v klidu a míru na věky věků. Dveře do takového světa otevírá Pojídačka hříchů, novinka od americké...

RECENZE: Cesta na hřbitov a zase zpátky

RECENZE: Cesta na hřbitov a zase zpátky

Zaklapnete knížku po poslední stránce a přemýšlíte, o čem doopravdy byla. U Hrobaře to rozhodnutí máte jednoduché: o přátelství. O přátelství muzikantů jedné kapely, přerostlých kluků, kteří toho spolu zažili za 20 roků opravdu hodně. Pár dávno vydaných alb, pár povedených koncertů, spousty vystoupení po městysech a dědinách okolo krajského města, vystoupení, která nestačí ani na zaplacení života, drahně alkoholu, drogy lehčí a drsnější, groupies okresního formátu, přefiknuté partnerky kolegů (i když zrovna o tomto...

RECENZE: Miluje, ale neví koho. Chce, ale neví co. Proto se rozhodl zastavit.

RECENZE: Miluje, ale neví koho. Chce, ale neví co. Proto se rozhodl zastavit.

Leo Gazzarra trpí nevýslovným pocitem zbytečnosti. Dny tráví nicneděláním po kavárnách, večery v přítomnosti rádoby přátel a alkoholu, noci si nepamatuje a ráno se probouzí v cizím bytě a v cizí posteli. V kapse mu cinká pár mincí, z práce dostal výpověď. Miluje, ale neví koho. Chce, ale neví co. Proto se rozhodl zastavit. Život, tu nudnou a bezbarvou a ohranou všehochuť, znuděně sledovat jen zpoza oken. Rozhodl se neúčastnit se ničeho. Nechat protékat život a všechno...

RECENZE: Je možné i uprostřed největší tmy zahlédnout barvy?

RECENZE: Je možné i uprostřed největší tmy zahlédnout barvy?

Českého čtenáře může jen a jen potěšit, když ústředním motivem knihy zahraničního spisovatele je naše maličká země i s důležitými historickými milníky. Spisovatelka Favel Parrett je původem z Austrálie, její kořeny však sahají až k nám. Jak sama říká, bytu jejích prarodičů v Melbourne rezonovala velká tapeta Pražského hradu i spousta českého křišťálu. Bylo to jako cestovat do Evropy, ač ji do té doby nikdy nenavštívila. Částečně autobiografickému románu A v srdci láska předcházely dvě kratší povídky vydané v místních...