Knížky, od kterých se děti neodtrhnou
10.9.2018
Splněný sen každého knihomola? Knižní nonstopka!
17.9.2018

S Markétou Pilátovou o knihách, psaní a životě spisovatelky

Milena Toman, knihy.cz

Markéta Pilátová je česká spisovatelka, novinářka, autorka knih pro děti, překladatelka a hispanistka.  Svůj první román Žluté oči vedou domů vydala v roce 2007, dva roky poté vyšla Má nejmilejší kniha. Za obě knihy byla Markéta Pilátová nominována na Magnesii Literu a na cenu Jana Škvoreckého. Třetí kniha Tsunami blues z roku 2012 byla třetím literárním počinem pro dospělé čtenáře. Dětské fanoušky si získala knihami Víla Vivíla a stíny moře (2009), Víla Vivíla a piráti jižního moře (2010), Kiko a tajemství papírového motýla (2010), Gorilí táta (2013) a Jura a lama (2012). Její nejnovější pohádka Papírový Pepíno (2018) se stala populární díky originální kombinaci příběhu a skládaček origami, za jejichž pomoci se malí čtenáři učí trpělivosti a představivosti. Nejvýraznější a velmi úspěšnou knihou na české literární scéně je od roku 2017 román s Baťou v džungli, inspirovaný osudem Jana Antonína Bati a jeho rodiny.


 

V posledních měsících se hodně mluví o tom, že se z Čechů stávají vášniví knihomolové. Těší Vás to? Co si myslíte, že tento literární “boom“ způsobilo?

Pokud je to pravda, tak je to samozřejmě skvělá zpráva! Možná je to tím, že jsou lidé unavení digitálním světem a zahlcení sociálními médii. Třeba se proto vracejí ke knihám jako k něčemu analogickému, k něčemu skutečnému a nevadí, když knihy čtou na tabletu, nebo v mobilu. Já sama čtu knihy nejvíce v digitální podobě, protože hodně cestuju, ale když můžu, kupuju si knihy těžké, výpravné, kterými se kochám a můžu si v nich listovat.

Když čtu Vaše knihy, napadá mě mnoho otázek. Jedna z nich je, kdy začal Váš vztah k literatuře a psaní?

Vždycky jsem se ke knihám uchylovala, jako ke světu kde vždycky najdu radu, povzbuzení a pochopení. V knihách jsem od dětství nacházela to, co jsem nemohla najít v reálném životě. Knihy mi vždycky ukázaly směr. Četla jsem vášnivě od první třídy a chodila do knihovny. K psaní jsem se dostala až mnohem později a nikdy mne nenapadlo, že sama knihy budu psát, ale jsem vděčná, že se to stalo.

V knihách jsem od dětství nacházela to, co jsem nemohla najít v reálném životě.

Ta druhá otázka se týká talentu. Osobně si myslím, že jen talent k psaní nestačí. Aby člověk vytvořil tak poutavý a krásný příběh, musí být přece i skvělý pozorovatel, mít bohatou fantazii a možná i něco, pro co používám spojení „vlastní vesmír“, je to tak?

Myslím, že k psaní musíte disponovat především tím co Němci tak krásně nazývají „sitzfleisch“ tedy disciplínu. Mě k psaní pomohla novinařina, především psaní reportáží. Podle mne nemusíte mít kdoví jak rozvinutou fantazii, abyste vytvořili dobrý příběh. Nejdůležitější je umět sám sobě pokládat ty správné otázky, aby příběh, který chcete vyprávět, měl smysl. Musíte se umět ptát sám sebe na věci, které se chcete skutečně dozvědět. Každá moje kniha je otázka, na niž sama pro sebe hledám odpověď.

Kdybyste měla říct tři nejdůležitější rady začínajícím spisovatelům, jaké byste vybrala?

Pokuste se prožívat co nejvíc věcí co nejintenzivněji. Nežijte pohodlný život. Vystavujte se co největšímu nebezpečí a co nejnepohodlnější existeci. To samozřejmě pro každého znamená něco úplně jiného. Každý den se ale pokuste opustit svou komfortní zónu. A pak se dobrovolně a co nejčastěji vystavujte co nejnemilosrdnější kritice někoho jiného.

Pokuste se prožívat co nejvíc věci co nejintenzivněji.

Ptám se, protože je teď velká poptávka po kurzech tvůrčího psaní, i já se na jeden takový kurz chystám. Jak to bylo u Vás? Byla jste samouk nebo Vám někdo dával rady a doporučení?

Řekla bych, že mne nejvíce naučila nemilosrdná a vzácná kritika editorů týdeníku Respekt, pro který jsem psala své první texty. Naučila jsem se díky nim neustále při psaní ptát, proč píšu to, co píšu a co tím chci říct. Proč to čtenáři chci sdělit a k čemu to bude dobré. Naučila jsem se porážet vlastní ješitnost a přijmout kritiku od lidí, kterým důvěřuji. Myslím, že každá zkušenost, při níž své psaní vystavíte něčí kritice je dobrá. Každé místo kde přečtete svůj text nahlas někomu jinému, vaše psaní někam posune. A taky jsem si vzala k srdci radu Trumana Capoteho, který říkal, že používá při psaní víc nůžky, než papír.

Existují nějaké knihy, které Vás doprovází celý život, ke kterým se vracíte?

Ano, těch jsou doslova stovky. A v každém životním období se to mění. Ale dva autoři mě fascinují neustále a vracím se k nim – k Ovidiovým Proměnám a  básním Federica Garcíi Lorky. Taky mne už skoro třicet let inspiruje každá kniha od Tove Jansson.

Pravidelně sleduji Vaše literární recenze v týdeníku Respekt a zajímá mě, jak se Vám se všemi aktivitami daří najít čas na čtení?

Já čtu prakticky neustále. Díky tomu, že hodně cestuju a každý týden dojíždím do práce až šest hodin týdně, přečtu toho spoustu. Navíc, pokud chcete psát, musíte hodně číst, jinak to nejde.

Když jsme u toho času, posloucháte audio knížky?

Ne, audioknihy neposlouchám, nedokážu se na mluvený text soustředit tak dobře jako na psanou knihu.

Ráda bych se ještě zeptala na Váš poslední román S Baťou v džungli. Vyprávíte v něm příběh o nevlastním bratrovi Tomáše Bati. Můžete našim čtenářům knihu více přiblížit?

Na Janovi Antonínu Baťovi a jeho příběhu mi přišlo nejsympatičtější, že chtěl cíleně a systematicky udělat z Čechů světoobčany. Tím si získal moje srdce. Zároveň je deprimující, že se mu to nedařilo. Tedy povedlo se to u zaměstnanců, které poslal do světa. V devadesáti devíti procentech případů tam díky baťovácké škole a morálce prorazili. Ovšem u Čechů doma to Janu Antonínovi strašně přitížilo. Říkal jim pořád dokola, že by měli být něco jiného, než jsou. A Češi nechtějí slyšet, že by se sebou měli něco dělat. On navíc nebyl diplomat a říkal to na plná ústa. Tvrdil, že Češi nesmějí být zápecníci, že se musí učit jazyky a jezdit do světa na zkušenou. Já mám stejný názor. Češi jsou zhruba stejně početní jako Holanďani, ale ti mají úplně jinou vizi, jinou schopnost rozletu – a platí to od ekonomiky po literaturu.

Jan Antonín Baťa tvrdil, že Češi nesmějí být zápecníci, že se musí učit jazyky a jezdit do světa na zkušenou.

Jsem sice vystudovaná historička a na „baťovskou látku“ jsem se nejdřív dívala jako na fascinující historický materiál, ale nakonec jsem se rozhodla pro románovou formu, protože díky románu se příběh dostane víc k lidem, víc se jich dotkne. Já sama jako čtenář mám ráda knihy, v nichž autor na základě historických faktů fabuluje. Takhle pracuje třeba Kate Atkinsonová. Mám moc ráda její román Bůh v troskách, kde demytizuje příběhy anglických pilotů. I já se snažím držet historie a domýšlím si jen myšlenky, pocity a názory svých postav. Konkrétně v románu S Baťou v džungli mám asi jen dvě nebo tři kompletně vymyšlené figury.  Na celé téhle práci se mi ale nejvíc líbilo, že čtenářům můžu vyprávět příběh o tom, jak Čech zakládal v Brazílii města a kolonizoval tamní ohromná území a snažil se za každých okolností neztrácet elán a naději.

Přijde mi fascinující, že jste knihu napsala podle dopisů, fotografií a deníků. Jak moc se psaní tohoto románu lišilo od předchozích knih?

Lišilo se naprosto. A to mne na tom taky nejvíc bavilo. Nejvíc mne ale fascinovala důvěra paní Dolores Baťové, vnučky Jana Antonína Bati, která mi dala při zpracování svých vlastních vzpomínek naprostou volnost

Na závěr bych Vás ráda požádala o knižní tip – jaké knihy Vás v poslední době nejvíc zaujaly a proč?

Asi nejvíc mne v poslední době zaujala nizozemská spisovatelka Dola de Jong. Napsala neuvěřitelnou knihu o uprchlictví za druhé světové války, která se odehrává v Tangeru a je dodnes nesmírně aktuální. Moc bych si přála, aby si ji přečetlo co nejvíc čtenářů, jmenuje se Pole je tento svět.

A jak to vypadá s Vaší tvorbou, můžeme se těšit na další knihu?

Píšu román, který se jmenuje Senzibil a bude o tzv. „českém něcismu“. Tedy o různých tvářích a proměnách české spirituality.  Odehrává se v Jeseníkách a doufám, že to bude pro mé čtenáře překvapivá kniha, alespoň já ji považuji zatím za svůj nejriskantnější román.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *