Smrt staré Maši je soubor šesti alegorických povídek, z nichž každá nese krátký podtitul např. groteska ze staré Prahy, zpráva od Visly nebo zkazka z Orientu. Na první pohled tento podtitul působí jen jako jakýsi doplněk, který autor bez větší důležitosti připsal na závěr, aniž by zamýšlel se do jednotlivých literárních formátů a žánrů vejít. Po přečtení celé knihy ale zjistíte, že všechny formáty a žánry byly beze zbytku obsáhnuty a naplněny, ať už se jednalo o zprávu, legendu, baladu nebo zkazku.
Titulní povídka O smrti staré Maši, která dala název celé knize, je pravděpodobně tou nejsilnější. Má podtitul zpráva od Visly a vypráví o pohřbu Panny Marie, familiárně nazývané Maša, ve Varšavě. Formát zprávy umocňuje popisný způsob vyprávění, ale také zakončení slovy Zapsal Tomáš řečený Dvojče. O smrti staré Maši není jen pouhou smyšlenou povídkou opírající se o historická fakta, ale zároveň přináší úvahy o Panně Marii samotné. Zamýšlí se nad tím, kým byla, co z její postavou lidé v průběhu staletí udělali, jak byla oslavována v dobách mariánských kultů i opomíjena. Jak se z Královny Nebes, Marie, Matky Boží stala pouhou Matkou. Jak se celý její život a význam smrskl pouze do této jediné úlohy. Podobně jako dnes se někdo stane manželkou hokejisty a všichni už tak nějak vědí, co si pod tím označením představit, tato role jako kdyby automaticky mazala veškerý předchozí i současný život. Zajímala tedy Panna Marie někoho, když umírala? Věděl někdo, jak a kde zemřela? A zajímá (to) někoho dnes?
Zůstat ale jen u první povídky by byla chyba. I ostatní přinášejí neméně zajímavé příběhy s tématy k přemýšlení. Jedním z těchto témat je boj osamoceného jedince ve společnosti. Ukazuje obyčejného člověka bojujícího za pravdu, za důležité životní hodnoty, navzdory tomu, že je v tomto boji opuštěn a nepochopen. Je to příběh o víře, naději a vnitřní pevnosti. Velmi silně toto téma na čtenáře působí ve zkazce O dvou modrých minaretech, ale také O tetřevích perlách.
To, co se Vratislavu Maňákovi opravdu povedlo, je vystihnout v každé povídce atmosféru dané doby. Na tomto místě se patří vyzdvihnout grotesku O Žitovi, která dokonale vykreslila život ve staré Praze za doby vlády Václava IV. Na druhou stranu má ale z celé knihy tato groteska nejslabší závěr. Zatímco od začátku nenechá kouzelník Žito čtenáře v klidu a udržuje ho v napětí, tak poslední kapitolou se pointa příběhu rozplyne doslova jako pára nad hrncem.
Trochu spornou otázkou knihy zůstává jazyk. Vratislav Maňák vládne opravdu krásnou češtinou vhodně doplněnou v některých pasážích latinskými a německými slovy, větami a citáty, ale čeho je moc toho je příliš. Často se jeden výraz vrší na druhý, věty se rozrůstají do košatých souvětí, a to vše ztěžuje a narušuje plynulost četby.
Dílo Vratislava Maňáka v mnohém připomíná svým pojetím pohádky Oscara Wildea. Je z něj patrné, jak si autor vyhrál s detaily a s jakou pečlivostí jej napsal. A ocenit je třeba také odvahu, protože kniha alegorických povídek vstupuje do světa s určitě menšími předpoklady se dostat na přední poličky knihkupectví v době současně populárních beletrií, historických románů a humoristických povídek. Avšak, pokud se najdou odvážní čtenáři, kteří se rozhodnout jej číst, má Smrt staré Maši jednoznačně sílu se jich svými příběhy dotknout.
Autor: Nikola Klimentová
