Stačí jediná zmínka, že spisovatelka Alena Mornštajnová chystá další knihu a český literární rybníček je cobydup vzhůru nohama. Její první letošní román Listopád vyvolával emoce ještě dřív, než vůbec stačil dorazit do tiskárny. A víte co? Na předsudky tentokrát není místo, on si veškerou tu chválu a uznání a ovace více než zaslouží. Ukrývá v sobě hodně silný příběh, zhmotňuje smutek, vztek i naši vlastní nedávnou historii a nadto dokáže zažehnout obrovskou sílu k životu.
Co by se stalo, kdyby …? Kdyby se události listopadu 1989 odehrály přesně naopak? Kdybychom dnes žili v rádoby bezpečí za železnou oponou a o světě na západě nevěděli téměř nic? Listopád je předobrazem světa, který klidně mohl být naší realitou. Děsivou realitou. Maja je jen jednou z mnoha, kapkou v oceánu, která má strávit velkou část života ve vězení kvůli účasti na listopadových demonstracích. Magdalena je zase jedním z mnoha dětí, které je převychováváno v „ozdravovně“ a v budoucnu má jít příkladem všem soudruhům a soudružkám. Každá je jiná, ale jejich osudy pro ně mají připravený jiný plán.
Avšak o ději samotném se nechci příliš rozepisovat, protože i sebemenší náznak by zkazil zážitek z četby. Ba co víc, konkrétně u Listopádu je doslova povinností děj prožít do posledního odstavce. Raději se zmíním o atmosféře knihy, o pocitu velké prázdnoty a vzteku a smutku, který za sebou zanechává jako oběť násilného činu. Po dramatickém začátku, který netrvá víc než pár stránek, se příběh vrátí do vyjetých kolejí a nastolí jakýsi útlum. Drží emoce na uzdě, nechává plynout měsíce a roky vlastním tempem a vypráví příběh jako kterýkoliv jiný.
Ale nelze necítit, že to pod povrchem nebezpečně vře, atmosféra je čím dál tím víc nedýchatelnější a obloha se zatahuje. Stačí málo, nepatrné mávnutí motýlích křídel a dosavadní svět se bortí. Pak se události začnou řinout jako z prasklého požárního hydrantu.
Nestíháte dýchat, dostatečně rychle číst, ukočírovat vlastní myšlenky. Ručička na emoční škále se zběsile přesouvá od jednoho pocitu k druhému.
Středobodem Listopádu jsou opět silné ženské hrdinky, před které staví autorka těžká životní rozhodnutí. Nezávidíte jim, ale stojíte po jejich boku až do posledního slova. Osudy jejich i mnoha ostatních, kteří nedostanou takový prostor, ač by si ho zasloužili, se vám dostávají pod kůži. Pak se opět vrátí otázky „co kdyby?“. Co kdyby tohle byl můj osud?
Chtěla bych toho napsat mnohem víc, ale tentokrát mě příběh vlastně rozpitval na maličké kousíčky. Tak jako všechny autorčiny knihy. Přesně ví, kam zacílit, aby nás její vyprávění co nejvíc zasáhlo. Povedlo se jí to již mnohokrát, tentokrát tomu není jinak. Po dočtení nastoupí melancholie a vy přemýšlíte o maličkostech. O záclonách zažloutlých časem, které zůstaly v Majině starém bytě, do kterého se už nikdy neměla možnost vrátit. O maminčině vyspravovaném látkovém ubrusu nebo koberci prošlapaném statisíci kroky. O všech lidech, jejichž jména se zčistajasna vytratila z úředních záznamů a oni přestali existovat. Smutné vzpomínky zaplaví i vás jako čtenáře. V té chvíli jste lapeni do pasti, ze které není cesty zpět. To vypovídá o knize víc než poutavý děj.
Je to příběh s vlastní duší. Precizně zpracovaný, mistrně odvyprávěný. Jen kdyby mnou tak necloumal vztek z nespravedlivosti světa. Pravděpodobně to však bylo autorčiným záměrem.
Aneta Wunderlichová
Knihy jsou světem, který přede mnou nikdy nezavře dveře. Ne nadarmo se říká, že domov je tam, kde jsou i mé knihy.
