RECENZE: Je možné i uprostřed největší tmy zahlédnout barvy?
11.1.2021
Contemporary romance – s čím začít?!
9.2.2021

Leo Gazzarra trpí nevýslovným pocitem zbytečnosti. Dny tráví nicneděláním po kavárnách, večery v přítomnosti rádoby přátel a alkoholu, noci si nepamatuje a ráno se probouzí v cizím bytě a v cizí posteli. V kapse mu cinká pár mincí, z práce dostal výpověď. Miluje, ale neví koho. Chce, ale neví co. Proto se rozhodl zastavit. Život, tu nudnou a bezbarvou a ohranou všehochuť, znuděně sledovat jen zpoza oken. Rozhodl se neúčastnit se ničeho. Nechat protékat život a všechno s ním související mezi prsty. Rozhodl se prožívat svoji vlastní nesnesitelnou lehkost bytí.

A přitom je to jen strach z banality života. Leo přijel do Říma kvůli moři, ale jen málokdy k němu zajde. Mohl by z něj být nadějný spisovatel, ale bere jen podřadné práce, bydlí v laciných hotelech, žije od jedné výplaty k druhé. Odmítavý postoj k přijetí zodpovědnosti má však i své výhody. Jen málokdo z nás vidí život tak, jak ho vidí Leo. Vůně všedních dní i pocity ztracené pod tíhou povinností. Ohromné maličkosti přehlížené v koloběhu života. Jeho charakter je k zalknutí a stojí velké přemáhání s ním tu cestu podniknout. Ale jazyk, ten působivý, úchvatný, lehký, vznešený, poetický jazyk, je to, co čtenáře dostane do kolen. „Velké osamocené kapky se rozprskávaly o dláždění a nebe se protrhávalo a odhalovalo velké kusy blankytu.“

„Leo Gazzarra – to je smutný jméno, připomíná prohraný bitvy,“ řekla Arianna, jedna z mnoha postav, které na něm nechali nehojící se šrám. Jako by mu tím předurčila budoucnost. Neutěšenou a bolavou existencí ho provází tři průvodci. Osamělost, která je osobní slastí i prokletím. Pronásleduje ho napříč městem i skrz davy lidí, sedí vedle něj na prosezeném gauči a je vždy připravena našeptávat. Ta nejlepší společnice. Dalším je stařičká žlutá Alfa, zamlklý a vždy spolehlivý přítel, jeden jediný pevný bod Leova života. A v neposlední řadě Řím. Velkolepé a impozantní město slibující život tak sladký, jak to dokáže jen Federico Fellini.

Čas plyne velmi pomalu. V Leově případě je den dlouhý jako nekonečno. On sám vnímá svět tak trochu jinak. Jeho povaha je nadmíru intenzivní, ale o to víc vyčerpávající. Dalo by se říct, že hýří barvami, životem a radostí. Ale možná v jiné době a v jiném světě. Ani to mu však útěchu nepřináší. Ba naopak. Jak píše sám autor: „Jsme svědky podívané, jejíž velkolepost se rovnala pouze tichu, v němž se odehrávala.

Ví, že je sám sobě nepřítelem. A nehodlá na tom nic měnit.

Hořký konec přichází nečekaně, ale je logickým vyústěním bolavé existence. Člověk je rád, že mu pod rukama šustí pár zbývajících stran. Hned od prvních vět je jasné, zda v nerovném boji vyhrává krutá a pedantská realita nad sladkým bohémským životem. Svým způsobem je to jedna z nejlepších knih za poslední dobu. Na druhou stranu ji teď pár desítek let nechci vzít Poslední léto ve městě do rukou. Možná proto, že i já bych chtěla zakusit život, jaký si vybral Leo.

 

 

Aneta Wunderlichová

Knihy jsou světem, který přede mnou nikdy nezavře dveře. Ne nadarmo se říká, že domov je tam, kde jsou i mé knihy.

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *