Povalují se vám doma hromádky nepřečtených knih? Pak by vás mělo zajímat slovo “tsundoku”
Publikováno: 11.3.2019
Ačkoliv mám opravdu hodně knih, přibývá mi doma pravidelně každý měsíc několik nových kousků. Většinou jsem přesvědčena, že tyto tituly opravdu nutně potřebuji a že je co nevidět přečtu, ale ruku na srdce, to se stane málokdy. Nové knížky většinou položím vedle postele, na pracovní stůl nebo ke gauči, nakonec ale po pár týdnech přistanou v knihovně bez toho, aniž bych je vůbec otevřela. Naštěstí nejsem sama. Touha kupovat si více knih, než je možné přečíst, je už natolik rozšířeným fenoménem, že si zasloužila vlastní japonské jméno: “tsundoku”.

 

 

  • Někteří lidé si kupují knihy, i když mají doma velké zásoby těch, které ještě nepřečetli

  • Jsou-li pro vás knihy od začátku pouze sběratelskou záležitostí, pak na vás lépe pasuje slovo “bibliomanie”

  • Pokud si však kupujte knihy se záměrem přečíst je a nakonec tak neuděláte, pak vás nejlépe vystihuje japonské slovíčko “tsundoku”

 

Tsundoku doslova znamená hromádku knih, kombinuje však několik japonských slov dohromady: “tsunde” znamená hromadit, “oku” se dá přeložit jako dočasné odložení a “doku” vyjadřuje čtení. Podle spisovatele Moriho Senza se toto slovo poprvé objevilo roku 1879 a to v textu vyprávějícím o učiteli, který měl hodně knih, ale nečetl je.

Ačkoliv by na tsundoku mohlo být nahlíženo jako na podivnou úchylku, zdá se, že knihy mají v kategorii nutkavého nakupování výjimečné postavení. Ve srovnání s nákupy elektroniky, kosmetiky či oblečení přinášejí totiž jiný typ uspokojení a navíc žít v obklopení knih znamená pro lidi pocit určitého komfortu, jistoty a domova. A tak se zdá, že nám nákupy knih, jakožto “potravy naší duše”, budou prozatím promíjeny.

Těm, kteří se v tsundoku poznali, pak zbývají dvě možnosti:

  1. Projít svou knižní sbírku a darovat část těch nejméně zajímavých knih čtenářům, kteří si je na rozdíl od vás vychutnají.
  2. Pokud váš problém s tsundoku spočívá spíše v tom, že máte v domácnosti několik chaotických knižních hromádek, pak je načase si knižní sbírku lépe zorganizovat – například koupí nové knihovny s dostatkem polic, kam povalující se knížky uklidíte.

Pozor, pojem tsundoku bývá často zaměňován s bibliomanií, podstatný rozdíl je však v tom, že bibliomanie je posedlost sbíráním knížek, kdežto u tsundoku jsme na začátku skálopevně přesvědčeni, že knihu skutečně přečteme.

Za Knihy.cz

Milena Toman

Zahraniční zdroj

 

Další články z kategorie

RECENZE: Svět, ve kterém vaše černé svědomí vyřeší miska jídla

RECENZE: Svět, ve kterém vaše černé svědomí vyřeší miska jídla

Existuje svět, ve kterém vaše černé svědomí vyřeší miska jídla. Kde se za temných nocí toulají po ulicích bytosti s cejchem vypáleným do jazyka a vlastní duši plní proviněními ostatních. Říká se jim pojídači hříchů. Pokud takový pojídač sní například zapečeného úhoře, duši zemřelého oprostí od hříchu sekýrování. Co na tom, že nebožka byla po celý život pěkná megera. Její hřích přejde na pojídače a ona může odpočívat v klidu a míru na věky věků. Dveře do takového světa otevírá Pojídačka hříchů, novinka od americké...

RECENZE: Cesta na hřbitov a zase zpátky

RECENZE: Cesta na hřbitov a zase zpátky

Zaklapnete knížku po poslední stránce a přemýšlíte, o čem doopravdy byla. U Hrobaře to rozhodnutí máte jednoduché: o přátelství. O přátelství muzikantů jedné kapely, přerostlých kluků, kteří toho spolu zažili za 20 roků opravdu hodně. Pár dávno vydaných alb, pár povedených koncertů, spousty vystoupení po městysech a dědinách okolo krajského města, vystoupení, která nestačí ani na zaplacení života, drahně alkoholu, drogy lehčí a drsnější, groupies okresního formátu, přefiknuté partnerky kolegů (i když zrovna o tomto...

RECENZE: Miluje, ale neví koho. Chce, ale neví co. Proto se rozhodl zastavit.

RECENZE: Miluje, ale neví koho. Chce, ale neví co. Proto se rozhodl zastavit.

Leo Gazzarra trpí nevýslovným pocitem zbytečnosti. Dny tráví nicneděláním po kavárnách, večery v přítomnosti rádoby přátel a alkoholu, noci si nepamatuje a ráno se probouzí v cizím bytě a v cizí posteli. V kapse mu cinká pár mincí, z práce dostal výpověď. Miluje, ale neví koho. Chce, ale neví co. Proto se rozhodl zastavit. Život, tu nudnou a bezbarvou a ohranou všehochuť, znuděně sledovat jen zpoza oken. Rozhodl se neúčastnit se ničeho. Nechat protékat život a všechno...

RECENZE: Je možné i uprostřed největší tmy zahlédnout barvy?

RECENZE: Je možné i uprostřed největší tmy zahlédnout barvy?

Českého čtenáře může jen a jen potěšit, když ústředním motivem knihy zahraničního spisovatele je naše maličká země i s důležitými historickými milníky. Spisovatelka Favel Parrett je původem z Austrálie, její kořeny však sahají až k nám. Jak sama říká, bytu jejích prarodičů v Melbourne rezonovala velká tapeta Pražského hradu i spousta českého křišťálu. Bylo to jako cestovat do Evropy, ač ji do té doby nikdy nenavštívila. Částečně autobiografickému románu A v srdci láska předcházely dvě kratší povídky vydané v místních...

RECENZE: Když se bílá magie promění v experiment na lidech…

RECENZE: Když se bílá magie promění v experiment na lidech…

Železo, tma, vůně kolomazi, chřestění přemnoha ozubených koleček, cvakání a klapání složitých mechanismů. To je zcela nový neokoukaný svět Roberta J. Bennetta, autora veleúspěšné série Božská města. Stvořil svět nazdařbůh poslepovaný ze zakouřených propletenců podmáčených slumů i čisťounkých ulic vládnoucí elity. Takže pokud vás zrovna chytla slina po příběhu líznutém steampunkem, kyberpunkem a majícím tendenci jít do kopru bez zbytečných průtahů, pak vezměte do rukou právě Čaropisce!   Svět, v němž žije Sancie...

RECENZE: Bolestivý, ale krásný příběh o touze někam patřit

RECENZE: Bolestivý, ale krásný příběh o touze někam patřit

Americký jih šedesátých let. Atmosféra je napjatá a těžko dýchatelná. Černoši nesmí chodit do stejných obchodů, restaurací, škol a kostelů jako spořádaní občané s bílou pletí. Za hranicemi takového nehostinného světa vyrůstá Kya. Místo idylického dětství však ze zchátralé chatrče uprostřed bažin nejdřív odejde máma, pak sourozenci a nakonec i otec. Zůstane jen ona. S kým bude sdílet radost z nalezeného ptačího pera? Komu ukáže své akvarely nebo řekne o první lásce? A především kdo ji bude hájit před silně zaujatou...

RECENZE: To se může stát jen ve filmu

RECENZE: To se může stát jen ve filmu

Pamatujete si na scénu z filmu Prázdniny, ve které Cameron Diaz běží v lodičkách zasněženou krajinou a Jude Law pláče štěstím, když mu padne do náručí? Nebo jak Bridget Jonesová pobíhá po poloprázdné ulici jen v kalhotkách a tílku a hledá pana Darcyho? Všeříkající pohled z očí do očí, pár zamilovaných slov, polibek hodný Oscara a šťastný konec. Zbožňuji tyhle filmy. Co na tom, že je to klišé? Stejně si je pustím do konce roku alespoň pětkrát. Skutečný život ale není remake filmu Láska nebeská a naše druhá polovička...

RECENZE: Kde přesně začíná nevěra?

RECENZE: Kde přesně začíná nevěra?

Manželé Carlo a Margherita jsou nerozlučným párem. Mají mezi sebou ten druh vztahu, kde jsou si sobě navzájem nejlepšími přáteli i milenci. Na první pohled všechno klape. A přesto oba dva touží po někom jiném. Po jednorázovém uspokojení. Po chvilkovém úniku ze stereotypu. Je lepší překročit hranici a bojovat s výčitkami svědomí, nebo odolat a ptát se po zbytek života „co kdyby“? Stejnou otázku si pokládá italský spisovatel a držitel několika literárních cen Marco Missiroli. Jeho poslední román Věrnost je záležitostí, o...

RECENZE: Být ženou není jednoduché. Být matkou už vůbec ne.

RECENZE: Být ženou není jednoduché. Být matkou už vůbec ne.

Jak chutná bezstarostnost? Jako gelato s příchutí čokolády a lískových oříšků? Jako sluncem zalitá pláž a mořské vlny převalující se přes bosé nohy? Přichází bezstarostnost předtím nebo potom, co přijdeme z práce, nakoupíme, uvaříme, uklidíme, pomůžeme napsat úkoly a políbíme děti na dobrou noc? Nebo se ten blažený pocit nenávratně vytratil z našich životů? Odpověď hledá francouzská blogerka a spisovatelka Serena Giuliano v románu Ciao bella. Typicky letní kniha jako dělaná do parného odpoledne je takovým koktejlem....

RECENZE: Nový Backman je dramedy o osamělosti, potřebě blízkosti a komplikovaných vztazích

RECENZE: Nový Backman je dramedy o osamělosti, potřebě blízkosti a komplikovaných vztazích

Každý z nás mám svůj vlastní „smutný příběh“. Zamčený na tři západy v zaprášeném šuplíku, zastrčený někde hluboko v duši, kam se moc často nechodí. Když se zdá, že jsme na ten šuplík zapomněli, tak přijde spisovatel Fredrik Backman, autor knih Muž jménem Ove nebo Medvědín, s další novinkou, nekompromisně zámek vypáčí a připomene, že nikdy není pozdě na otevírání starých ran. Úzkosti a jejich lidé se poťouchle tváří jako komedie, ale bulet budete ještě týden po dočtení. Připravit… pozor … emocionální horská dráha se dává do...