Čtení knížky má neskutečně mnoho výhod oproti koukání na její filmovou adaptaci. Trvá podstatně déle, takže máte výmluvu, proč není umyté nádobí. Postaršího bílého planetologa si v hlavě přestavujete jako bílého planetologa a nevypadá jako mladá černoška. Můžete číst ve vaně a nevyskakovat z ní tryskem, když zaklimbáte a padne vám noťas či tablet do vody. Nemusíte sledovat stejný příběh s partnerem, který má na příběhy příšerný vkus, krom vzácných případů, kdy jste si pod stromeček vzájemně nadělili stejnou knížku.
S drobnými výjimkami dostanete story hned kompletní a nečekáte, jestli se první díl zaplatí a bude se tedy točit i druhý. Rozečtenou knížku snadno propašujete do kanceláře a ukryjete pod klávesnicí a její sledování pak nepřekryje každou chvíli vyskočené okno teams či yammera s dotazy šéfa.
Na veřejnosti u blbé knihy vyměníte obálku a budete za intelektuála. Nemusíte shánět titulky a hádat se s vidrou. U knihy můžete poslouchat muziku! A taky může být prověřena časem, málokoho napadne pustit si film přes 200 let starý, u knih je to normální. A nevýhod čtení má pouze pár, napadá mne jen to, že člověk nemá umyté nádobí. A ještě to, že v románech nejsou hambaté obrázky.
Duna
Frank Herbert
A teď konkrétně. Velikánský hit roku 2021 – Duna, 352. nejoblíbenější film vůbec. Třetí nebo čtvrtý pokus o zfilmování geniálního díla a opět nepodařený. Efektní a trikově drahý, ale plochý, se změněnými, sloučenými a zmizelými postavami. Polopatický, protože, co v knize zabere 5 stran, to se tu musí vměstnat do dvou vět dialogu. A občas samozřejmě pro nečtenáře nepochopitelný, na vysvětlení chování či zákonitosti už buď nezbylo místo, nebo autorům nedošlo, že oni to sice vědí (předpokládám, že knihu četli a ne jen viděli starší filmovou verzi), ale musí to taky předat.
Zato kniha. Originální, důmyslný děj, skvěle napsané a nejednoznačné charaktery, hrátky s časem, hrátky s jazykem, propracovaný svět s vlastní logikou. Poznámkový aparát pro věci, co nepochopíte z kontextu nebo je už zapomněli, stránek je tam hodně. A taky naopak, spousta nevysvětlených věcí k vlastnímu domýšlení a fantazii. Vlastně Dunu ani nemusíte číst, čte se sama.
Cokoliv
Jane Austenová
Dalším příkladem je Jane Austenová. Čerstvou novinkou na našem trhu je Opatství Northanger v novém překladu Kateřiny Hilské. Zfilmováno pouze dvakrát, zatímco jen v češtině vyšlo nejméně deset vydání v minimálně pěti překladech, opravdu z čeho vybírat. První adaptace pro plátno má na csfd takové recenze, že jen otrlci najdou odvahu se na ni podívat. A ta druhá pro tv obrazovky trpí neduhem, který postihl naprostou většinu filmů natočených podle některého románu Jane Austenové.
Autoři si nevšimli, že ona krom popisu života svých mladých hrdinek (spoiler: dobře to dopadne a on je ten pravý) je nesmírně vtipná. Takže ve filmu dostanete barevné ilustrace jejich ošacení, hradů a zámeckých zahrad, plesů, promenád, kočárů a far, pak už ale jen prostý děj (spoiler č. 2: taky to dobře dopadne) beze všech vtípků, humorných konverzací, autorčiných komentářů. Že její hrdinky jsou třeba naivní, ale živé a ne pitomoučké. Takže tam, kde se při čtení smějete na každé druhé stránce, tam se u filmu občas pousmějete. Což je obzvlášť u Opatství škoda, je z jejího díla nejhumornější, dělá si v něm legraci z gotických románů, jejich autorek i čtenářek, pomrkává na nás, že ona sama takto psát neumí.
O nic lip ovšem nedopadly ani další pokusy: Pýcha a předsudek, Rozum a cit (nuda, nuda), Emma zfilmovaná také několikrát, ale nezachránily to ani hezké tvářičky Gwyneth či ještě hezčí Kate, šeď, šeď, snad jen předloňská Anya, která z toho ovšem pro změnu udělala grotesku.
Smrt na Nilu a další thrillery
A vzorky z úplně jiného žánru, detektivka/thriller. To, co letos udělal Kenneth Branagh z klasiky, si zaslouží dlouhé smažení v pekle. Popadl notoricky známého detektiva a jeho případ (kdo to nečetl, tak alespoň viděl slušné zpracování ze sedmdesátých let) a totálně jej zničil. Přidal zbytečná traumata, z některých postav v rámci lepšího vidění světa udělal černé, z jiných lesby, digitální krokodýli, barvy jak po tripu na LSD, zrušil logiku a návaznost děje, na počítače pro CGI se spotřeboval výkon menší atomové elektrárny, vyhlazená čtyřicátníce hrající mladou novomanželku. Film? Opravdu ne, raději knihu!
Trilogie Stiega Larssona se díky slušnému marketingu stala slavnou ve světě i u nás, a dočkala se také dvou zpracování, na to starší, švédské, moc nenarazíte, což je škoda, je věrnější a neurazí. A pak tu máme Amíky s jejich směšnou představou, jak vypadá Švédsko, ruští zlouni a všemocní hackeři. Nebrat, nestahovat, nekoukat.
Stopařův průvodce galaxií
Adam Douglas
Ručníkový den jsme už promeškali, ale připomenout klasiku musím. Je na ní zajímavé to, že knížka vznikla na základě rozhlasové hry pro BBC, takže zfilmováním se dostala už na třetí médium a mělo by být jednodušší. Ale také zbytečnější. A tak se také stalo, protože tu spoustu legračních písmenek do 104 minut i s titulky prostě nedostanete.
P. S. Nekamenujte mne a neberte moc vážně, samozřejmě dobře vím, že je i spousta příkladů přesně opačných, možná příště.
„Schovku“ jsem už v mládí upgradoval na Zašívárnu. To popadnete knížku a zašijete se tak, aby vás pár hodin nikdo nenašel. Výborná příprava na vojnu!