My, holčičky v Osvětimi
A. a T. Bucci
Italky Andra a Tati Bucci byly ještě holčičky, když jim do života vstoupila druhá světová válka. Více než rok před jejím koncem se společně s maminkou dostaly do Osvětimi. Tady, v pekle na Zemi, se stal zázrak. I když šlo o malé děti, nebyl jejich osud zpečetěn hned po příjezdu, ale společně se dostaly do dětského tábora. Snad proto, že vypadaly jako dvojčata, nebo díky maminčinu upozorňování, že dívky jsou jen poloviční židovky… to už se dnes nikdo nedozví.
Štěstí v ryzí podobě neštěstí je doprovázelo i nadále. Spadaly do bloku, odkud byly děti vybírány na lékařské pokusy. Přežívaly ve strachu a nuzných podmínkách, obklopené smrtí. S odstupem desítek let popsaly, jak moc si jejich dětská mysl přivykla a začala vše brát jako normální, a vyjádřily také lítost nad tím, že téměř nepoznávaly svoji vyhublou maminku. Ta za nimi občas přicházela, byť dostat se do dětského tábora pro ni muselo být kvůli mnoha zákazům náročné a nebezpečné.
Z početné rodiny se domů vrátilo jen několik málo členů. Dívky se z Osvětimi dostaly do Prahy a následně do Anglie, zatímco jejich maminka byla z tábora odvezena ještě před osvobozením. Nakonec se s ní setkaly a žily dál, i když se zátěží prožité tragédie.
Kniha My, holčičky z Osvětimi přináší místy trochu vybledlé vzpomínky, které jsou výpovědí dvou z hrstky dětí, které přežily věznění ve vyhlazovacím táboře. Čtenáře možná sem tam zaskočí střídání první a třetí osoby i minulého a přítomného času, v němž autorky vyprávějí, nicméně na jejich styl se lze snadno naladit.
999 – Příběh žen z prvního transportu do Osvětimi
Dune Macadam Heather
V roce 1942 slovenské židovské rodiny, už po nějakou dobu omezované mnoha zákazy, obdržely příkaz, aby se svobodné ženy ve věku 16 až 36 let dostavily k odjezdu za prací. Nalháno jim bylo, že si vydělají peníze a pak se vrátí domů. Strach se mísil s přesvědčením, že nebude tak zle.
Nikdo nemohl tušit, že slovenská vláda zaplatila nacistickému Německu za jejich transport do koncentračního tábora. Necelá tisícovka dívek a žen nastoupila svou osudovou cestu. Jela osobním vlakem, což jen podpořilo iluzi, že se neděje nic závažného. Některé se dokonce těšily, že s kamarádkami zažijí dobrodružství…
Skutečnost byla na míle vzdálená slibům a představám. Dostaly se do Osvětimi, která se začínala rozrůstat, aby pojala všechno zlo, co se tady odehrálo. Čekal je boj o holý život, přihlížení utrpení blízkých, kteří sem časem byli přivlečeni také, a většinu z nich smrt.
Autorce se kromě příběhů podařilo shromáždit fotografie některých žen, a to přeživších i těch, které se už nikdy nevrátily. Díky nim poznáváme nejen jejich osudy, ale také tváře. Kniha je rozsáhlá a zaobírá se několika osudy, proto je třeba se při čtení dobře soustředit na jména jednotlivých osob, v nichž se může hůře orientovat. Na druhou stranu právě tuto knihu považuji za zásadní v mapování událostí holocaustu, protože na první transport se de facto zapomnělo.
Tatér z Osvětimi
Heather Morrisová
S Tatérem z Osvětimi se vám do ruky dostane román podle skutečného příběhu. Lale Sokolov, slovenský žid, se ve vyhlazovacím táboře stal tím, kdo své spoluvězně označoval táborovým číslem. Jako tatér měl alespoň pár privilegií, která nevyužil pouze pro zlepšení vlastní situace, ale pomáhal i druhým. Hazardoval, protože kdyby někdo tajné aktivity vyzradil, byl by jeho osud zpečetěn. Ovšem jídlem navíc a léky se mu podařilo zachránit nejeden život.
S Laleho příběhem je propojený také osud Gity, do které se zamiloval na první pohled ve frontě na tetování. Budoucí čtenáře by bylo nespravedlivé připravit o vlastní poznání, kolik společného času bylo tomuto páru dopřáno, a tak lze říct jen jedno: láska se zákazy neřídí.
Z pera autorky Heather Morrisové vzešla také kniha Cilčina cesta, která mapuje osud další z přeživších holocaustu. Krásnou Cilku si v Osvětimi vyhlédl dozorce, a tak měla na výběr jen ze dvou možností – uposlechnout, nebo zemřít. Po druhé světové válce byla za vynucený poměr odsouzena a poslána na patnáct let na Sibiř, kde v tvrdých podmínkách pomáhala druhým. Dalším dílem, které se opět vrací do polského vyhlazovacího tábora, je kniha Tři sestry o osudech žen, které se ze všech sil snaží přežít.
Byla jsem doktorkou v Osvětimi
Gisella Perlová
Zrození nového života na místě, kam byli lidé přiváženi naopak proto, aby zde našli smrt? Ano, i v Osvětimi docházelo k porodům. Jenže tady se novopečení rodiče nemohli radovat ze štěstí. Naopak. Ve vyhlazovacím táboře pro něj nebyl prostor.
Lékařku Gisellu Perlovou zařadili do ženského tábora v Osvětimi, načež se pro své odborné vědomosti dostala do tzv. nemocnice. Snažila se pomáhat, jak jen to šlo. Často se do tábora dostala žena na počátku těhotenství, kdy na ní ještě nebyl požehnaný stav viditelný. Jenže s přibývajícími měsíci se začaly její tělesné proporce měnit, což bylo nebezpečné. Gisella proto po tmě, bez jediného lékařského nástroje a za příšerných hygienických podmínek prováděla tajné porody a potraty, jimiž zachraňovala alespoň životy žen.
Až později vydal Josef Mengele rozkaz, že těhotenství už nebude důvodem k vraždě nastávající matky. Porody umožnil, ale děti naživu zůstat nesměly. Nakonec po čas opět změnil názor a téměř 300 nastávajících maminek, o které se autorka knihy starala, nechal bez lítosti usmrtit.
Gisella Perlová zažila hrozné věci, které se zdravý rozum zdráhá přijmout. Její výpověď je unikátní nejen v tom, kolika zla byla svědkem a k čemu ji okolnosti donutily, ale také načasováním. Poprvé toto svědectví mohli čtenáři číst už tři roky po konci druhé světové války, tedy v době, kdy se o holocaustu příliš nemluvilo.
Autor: Jana Bitalová