Původně jsem samozřejmě chtěl psát o jaru. Protože, a věřte mi i ti, kdo trávíte posledního půl roku za zataženými roletami, JARO JE TADY. Dokonce jsem o tom letošním jaru napsal první odstavec. A pak jsem si ho přečetl a zjistil, že nejsem Vaculík. Ve skutečnosti to není tak složité, kdybych si před tím odstavcem dal deci suchého, určitě bych si vzpomněl dřív, že nikdo není a hned tak nebude Vaculík. Takže první odstavec smazal, dal si pár deci ryzlinku a místo psaní si četl. A co jsem se dočetl, to tu sesumíruju a tím vám ostatním něco moselského ušetřím. Jako první jsem narazil na článek o letošní české stopě v Man Bookerově ceně. Jasně, Man Booker Price není tu tak známa jako magnesia, ale tomuhle pití už jsem tu reklamu dělal, proč tedy nekouknout pro změnu za humna.
Jde o prestižní ocenění udělované každoročně za britskou knížku, posledních pár let ale má i mezinárodní verzi pro knížky odjinud dostupné i v angličtině a právě v ní je čerstvě nominován Andrzej Tichý s titulem Mizérie, původně napsaným švédsky, ale přeloženým do angličtiny a k dispozici už i v češtině.
Ke švédštině se Andrzej dostal tak, že rodiče (tatínek Čech, maminka Polka, tím je naprosto osvětleno jeho kombinované jméno) začátkem 80. let emigrovali i s tříletým synkem. A synek pak studoval literaturu i umění, psal sloupky do deníků i literárních časopisů, učil a taky tvořil romány. Ten pátý si vy rychle přečtěte hned teď, protože až to vyhraje, tak to bude dělat kdekdo. A takto ke čtení láká paní překladatelka Marie Voslářová: „V nejlepších okamžicích se autorovi daří zachytit kouzlo okamžiku a čtenář naplno prožívá popisované situace spolu s horečnatým vypravěčem, anebo získává pocit, že má vedle sebe vyšinutého známého, který na něho to všechno s málem neúnosnou intenzitou chrlí.“ 🎧 Do sluchátek k tomu doporučuji DG 307 nebo Psí vojáky, (zmiňuje je autor v pasáži z Prahy).
Margaret Atwoodovou asi budete znát skrz Příběh služebnice, ale Bookerovu cenu získala v roce 2019 za sequel Svědectví. Přes třicet let si čtenáři museli počkat, tedy ti, kdo Služebnici četli hned. Pro nás zpozdilejší, které k ní nedokopala adaptace z roku 1990 (za mne 3 hvězdičky z 5, asi nejmíň, co jsem kdy Volkeru Schlöndorffovi dal), ale až seriál HBO, který byl ještě slabší, takže to chtělo spravit si chuť přečtením, to byla doba o hodně kratší. Jedna teorie říká, že Atwoodová pokračování vydala, aby unikla neustávajícím diváckým otázkám, jak to bylo dál. Čili kniha, která odpovídá na otázky, tož neberte to.
O rok dřív cenu získala také žena, Anna Burnsová za román Mlíkař. Zrecykluji si tu vánoční upoutávku: příběh ze 70. let, z doby konfliktu rozpolceného Irska. Příběh viděný očima a vyprávěný jazykem osmnáctileté nehrdinné hrdinky. Příběh zřejmě normálních lidí v nenormální době, kdy je každý sledován cizíma podezřívavýma očima, žije život bez soukromí, a zasahují do něj drby. A to vše kvůli kontrole, zda patříte k „nám“, nebo vás dostali ti druzí a vy „nás“ zrazujete. A není kam odejít. Energický příběh o mužích, ženách a moci.
🎧 K četbě poslouchat energické irské The Frames, na loni plánovaný velkolepý koncert ke třicátinám kapely byl zrovinka odložen o další rok.
Další laureát, kterého jsem dřív viděl zfilmovaného než četl, vyhrál v roce 2002. Yann Martel – Pí a jeho život. Je to velká výhoda, koukat dřív na film než znát předlohu. Člověk si do něj nepromítá své představy o postavách, postředí, o důležitosti jednotlivých epizod příběhu, nevadí mu, že tu milovanou zrzku hraje nesympatická blondýna nebo dokonce z děje vypadla úplně. (V tomto konkrétním případě si ovšem tygr byl podobný.) Opačně to u mne osobně moc nefunguje, tuším jediný film, který se mi líbil moc, přestože jsem dřív četl předlohu, byla Hlava XXII.
Soumrak dne – James Ivory nebo Kazuo Ishiguro? Tady to bylo za mne fifty/fifty, čtyři hvězdičky. Ishiguro dostal cenu v roce 1989, Ivory nominaci na Oscara za režii a nejlepší film (plus 6 také neproměněných nominací za další profese) v roce 1994. Spisovatel přidal o něco později i Nobelovku, tu zatím režiséři nedostávají, i když vím minimálně o čtyřech, kteří by si ji zasloužili. Důstojně zpracovaný příběh o důstojnosti, román o střetu nového se starým, životy zapomenutých profesí, a i ti herci vypadají skoro jako v knize.
🎧 A k tomu pustit něco staršího, třeba Henry Purcell.
A na samý konec uveďme, jak se má správně psát „Jaro je tady“ od Mistra: Poslední slovo. Ke klasice i bez anglické ceny není potřeba přidávat dalších slov, končím. Ještě vlastně kviz: kdo v textu najde další knížku, může ji či nějakou jinou ode mne dostat.
stanyslaw
„Schovku“ jsem už v mládí upgradoval na Zašívárnu. To popadnete knížku a zašijete se tak, aby vás pár hodin nikdo nenašel. Výborná příprava na vojnu!