RECENZE: V Bari je vzduch cítit strachem, vzdorem a parmazánem
23.10.2019
Průvodce těmi nejlepšími fantasy příběhy – 2. díl Městské fantasy
30.10.2019

Cestovatel, spisovatel a velký fanda jednorožců, Ladislav Zibura, vydal v pořadí již čtvrtou knihu Prázdniny v Evropě. V době, kdy řada lidí upřednostňuje bezpečnou dovolenou v českých luzích a hájích, vyráží do světa. Dokázat, že to není tak zlý, jak to z novinových titulků vypadá… A o dobré lidi není nikde nouze. Do aut nasedá s otevřenou myslí a dětskou radostí – o poznávání místních mu jde totiž především. A když se přece jen začne bát, představuje si něco fakt nereálného, třeba rajčata na olympiádě.

Právě ti vyšla v pořadí už 4 knížka Prázdniny v Evropě, jaký je to pocit? Někteří o svých knihách mluví skoro jako o svých dětech, hodně familiárně… máš to podobně, anebo to bereš spíš jako další uzavřenou a zdokumentovanou životní etapu?

Popravdě jsem vždycky v době, kdy mi vychází nová knížka, myšlenkami na další cestě. Už je to pro mě uzavřená a hotová věc. Každopádně ten pocit, mít poprvé svojí knížku v ruce, je krásný. Díky našim ilustrátorům navíc vždycky můžu být překvapený, jak krásný ten výsledek je.

Knížku jsi napsal během 4 měsíců, to musíš mít hodně dobrou sebedisciplínu… 

Už z cesty mám vždycky připravené velmi podrobné poznámky, vymyšlené některé vtipy a rozpracovaná témata. To mi hodně pomáhá. Dál je to otázkou priorit. Po čtyři měsíce jednoduše píšu každý den alespoň šest hodin. Mně vyhovuje být zásadový, s prokrastinací už takový problém nemívám. Jednoduše ráno odejdu psát do kavárny, na večer mám něco za odměnu naplánované. Knížku navíc vždycky začínám psát na takovém intenzivním dvoutýdenním soustředění v zahraničí, kde píšu doslova od rána do noci. Tentokrát jsem takhle vyrazil do Moldavska.

Tvé pěškopisy jsou proslulé svérázným humorem a spoustou “to nevymyslíš” momentů. Na co bys čtenáře nalákal tentokrát?

Nejde o nejzajímavější momenty, ale spíš rozmanitost celé cesty a lidí, které jsem potkal. Normální lidi už nestopují a normální lidé neberou stopaře – proto je stop vždycky setkáním dvou divných lidí. V knize se projíždí přes patnáct různých zemí, zastavuje na padesáti pozoruhodných místech a píše o stovce lidí. Věřím tedy, že to zábavná prázdninová jízda, co má spád.

Musí to být ohromná svoboda vzít s sebou jen to nejnutnější a několik týdnů neřešit, co máš na sobě, ani jak dlouhý je tvůj plnovous… Dostal ses přes cestování obecně k životnímu minimalismu a radosti z mála?

Ne. Já jsem stejně nejradši doma. Cestování je dobrodružství, které mě baví, ale nepřeceňuji jeho vliv na svůj běžný život. Člověk se vždycky vrátí s dojmem, že to všechno má vymyšlené a srovnané… a po měsíci stejně zajede do běžných kolejí. Určitě jsem si ale díky cestování vyzkoušel, že toho k životu moc nepotřebuji a obecně věci nakupuju celkem nerad.

Nějaký čas jsi strávil i v Dánsku, údajně nejšťastnější zemi světa… Vnímal jsi to tak i ty? 

Tady je problém s metodologií. Když zjišťuješ, co je nejšťastnější země světa, objevíš jen zemi, kde je nejvíc lidí zvyklých se vnímat jako šťastní. Já bych v Dánsku žít nechtěl – vadila by mi uniformní dokonalost a mizerné počasí. Nu, ale Dánům se tam asi žije hezky. Mají sociální jistoty, vyspělou občanskou společnost a pěknou architekturu.

V Dánsku bych žít nechtěl – vadila by mi uniformní dokonalost a mizerné počasí.

Co znamená štěstí pro tebe?

Nedosažitelnou chiméru, místo které je lepší hledat konstantní spokojenost. Nakonec ale stejně narazíme jen na to, jak lidé vnímají význam toho samotného slova. Jednoduše chci být rád na světě – někdo tomu možná říká štěstí.

Jedeš kamkoliv s otevřenou myslí a důvěrou v lidi, anebo ti občas blikne kontrolka s nějakým zažitým stereotypem?

Člověk nemůže stopovat a zároveň dávat lidem najevo svou nedůvěru, to by nebylo slušné. Každopádně zažité stereotypy a předsudky má úplně každý, protože mozek nemá dostatečnou kapacitu na vnímání světa v jednotlivostech. Jak říkal Masaryk – rasismus a xenofobie je něco, co je člověku vlastní kvůli jeho přirozenosti a výchově – ovšem člověk by si to měl uvědomovat a bojovat s tím. Přesně o to se snažím.

Máš rád lidi, takže takové to koncentrované ticho asi úplně nevyhledáváš, co? Anebo máš na cestě i zenové momenty?

Koncentrované ticho můžu vyhledávat doma, když jdu do lesa nebo si potichu pustím gramofon. Do zahraničí jezdím za poznáním, zážitky a lidmi. Občas se ale na nějakém místě zastavím a chvíli nic nedělám – to dělá rozdíl mezi poklidnou cestou a honbou za zážitky.

Nevyhledávám žádné klimatizované hotelové komplexy ani monumentální nesmysly, jako je sjezdovka v Emirátech.

Co ty a současný trend zero waste? Máš nějaké cestovatelské vychytávky?

Do sprchy se chodím jen umýt, ne na sebe dlouhé minuty pouštět pitnou vodu, a namísto létání či vlastního auta chodím pěšky, jezdím vlaky nebo stopem. Ani v Česku nemám svoje auto, na přednášky jezdím stopem. Nevyhledávám žádné klimatizované hotelové komplexy ani monumentální nesmysly, jako je sjezdovka v Emirátech a obvykle nejím moc masa. V tomto kontextu je pak úplně jedno, jestli si občas dám pivo z jednorázového kelímku, nebo ne. Pokud přiletíš na Bali a ubytuješ se ve velkém hotelovém komplexu, už to není zero waste, ať tam děláš cokoli.

Zařadil jsi po návštěvě Evropy do svého kuchařského portfolia nějaké nové recepty? 

Já prakticky nevařím, moc mě to nebaví. Ale inspirován Finskem, začal jsem chodit do sauny, to je prima.

Tvá přednášková tour o Evropě je v plném proudu – a má úspěch. Máš nějaké “pokusné králíky”, na kterých si celý koncept trénuješ, anebo obsah ladíš za chodu?

První tři vždycky uděláme v komornějším prostředí nějakého menšího města a pak už je ladím za chodu. Nikdy jsem si nepsal předem žádný scénář – jen mám připravené fotky, videa a určité pointy, které by měly zaznít. Věřím, že je to díky tomu živelnější – a mě samotného to baví víc.

Není v dnešní době sociálních sítí, kdy každý „zná“ každého, občas těžké vymanit se ze škatulky Zibura = bavič a cestovatel? 

Mě zas tolik lidí nezná. Když už, tak mě lidi znají spíš jako jméno, než obličej. Vždycky jsem dělal to, co mi zrovna připadalo jako dobrý nápad a viděl jsem v tom smysl. To je pro mě aktuálně vydávat se do světa a přinášet z něj příběhy lidem, kteří cestovat z nějakého důvodu nechtějí nebo nemohou. Jednoduše cestovat tak trochu za ostatní.

V knihách nemám fotky, ale ilustrace – nechci, aby to byly knížky o mně – chci, aby to byl příběh, který si každý může představit, jako by ho prožil on sám.

Kam tě srdce táhne teď?

Já chci výhledově svět projet celý a na přesném pořadí navštívených zemí mi zas tolik nezáleží. Každopádně chci podniknout cestu kolem světa a navštívit hodně zemí za krátký čas. Dále chci určitě udělat cestu po Česku a taky se znovu vydat do Santiaga de Compostela. Tohle jsou tři knížky, které bych ještě rád napsal. Snad lidi dosud bude bavit mě číst.

 

 

Autor: Vendula Freundová, foto: Ladislav Zibura, Adriana Fialová

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *