Petra Soukupová patří k nejúspěšnějším českým spisovatelkám. Vydala pět knih pro dospělé a dvě knihy pro děti. Za prvotinu K moři získala cenu Jiřího Ortena, za sbírku povídek Zmizet cenu Knihy roku v prestižní soutěži Magnesia Litera. Velký úspěch slavil i autorčin pátý román Nejlepší pro všechny, ke kterému autorka paralelně psala i dětskou knihu s názvem Kdo zabil Snížka?. Všechna její díla vynikají především uvěřitelnou a čtivou formou, za pomocí níž se autorka snaží zachytit zdánlivě běžné situace a vnitřní svět postav, obtížně hledajících své místo v rodině a ve světě.
Jak byste své knihy popsala čtenářům, kteří ještě ani jednu z vašich knih nečetli?
Píšu o vztazích, především o těch rodinných. Není to moc veselé čtení, ale myslím, že dokážu popisovat emoce a prožívání lidí pravdivě.
Dojemné, smutné, syrové, depresivní…Slova, která se často objevují v recenzích Vašich románů, i přesto však patříte k nejoblíbenějším českým spisovatelkám. Není to trochu paradox?
Nevím, zřejmě si lidé občas rádi přečtou i něco hrozného. 
Kromě detailní analýzy „dospělých“ mezilidských vztahů se ve Vašich knihách často zaměřujete na vnitřní svět dětí. Proč zrovna děti?
Baví mě jejich svět, baví mě vnímání někoho, kdo vidí věci ještě jinak než dospělí, v dětském světě jsou jiné potíže, ale jen proto, že je to teprve dítě, to ještě nemusí být méně závažné.
Snad nejsem jediná, komu Vaši dětští hrdinové nasadily brouka do hlavy… Při jejich vyprávění mě začalo zajímat, jaké dítě jste byla Vy sama. Jak na své dětství vzpomínáte?
Řekla bych, že jsem měla normální dětství. Vzpomínám na některé věci ráda, na některé méně, asi jako každý. Ale nemyslím, že by se mi stalo něco závažného.
A vzpomenete si také na svůj úplně první spisovatelský pokus?
Ano, v druhé třídě ZŠ jsem napsala povídku o dívce, která si přeje za vysvědčení kočičku, a pak ji také dostane. Napsala jsem to do malého sešitku, a také sama ilustrovala.
Jak dlouho poté padlo definitivní rozhodnutí stát se spisovatelkou?
Myslím, že někdy okolo mého desátého roku života, tedy v páté třídě. 
Nedávno jsem četla knihu O psaní od Stephena Kinga, ve které radí, že chce-li se člověk stát spisovatelem, musí především vypnout televizi a číst „co to dá“. Než jste se stala spisovatelkou, byla jste vášnivou čtenářkou? A máte čas na čtení i teď?
Ano, opravdu jsem četla hodně, celé dětství, několik knih týdně. Teď na to nemám moc času, ale hlavně to pro mě už není moc odpočinek, protože moje další práce – dramaturgie seriálu Ulice obsahuje hodně čtení, takže po práci už se mi dál nic číst nechce.
Prozradila byste našim čtenářům, které spisovatele a knihy máte nejraději?
Moji oblíbení spisovatelé jsou třeba právě Stephen King, jeho popisu vztahů mezi lidmi si opravdu cením, dál třeba Ian McEwan, Julian Barnes, David Vann, Jaroslav Havlíček, dříve i John Irving.
Moje nejoblíbenější knihy jsou nejspíše: Jimmy Corrigan, nejchytřejší kluk na světě, což je grafický román, který napsal a nakreslil Chris Ware, dál třeba kniha Sám a sám od Richarda A. Byrda, Pokání od McEwana, Tělo od Kinga, miluju Deník Pavla Juráčka. Ale je jich víc, jen si teď na všechny nevzpomenu.
Fanklub Petry Soukupové si už zvyknul na to, že ve vašich románech není příliš prostoru pro růžové brýle a naději, ale i přesto na jednu pozitivní zprávu netrpělivě čeká. Ať nechodím okolo horké kaše…mohou se fanoušci těšit na další knihu?
Píšu teď další knihu pro děti, ta snad, doufám, stihne vyjít ještě letos, a potom snad začnu psát další pro dospělé.
Autor: Milena Toman, foto: Hamerník David
