Páteční recenze: Hodinky od Ašera
16.11.2018
Když se ženské tělo promění ve smrtelnou zbraň
21.11.2018

Lidmila Kábrtová debutovala v roce 2013 experimentální prózou Koho vypijou lišky, jejíž každá kapitola má přesně padesát slov. Jestliže první knížka překvapila svým podivným formátem, druhá šokuje svým obsahem. Novinka Místa ve tmě je odvážnou sbírkou dvanácti volně provázaných povídek odhalujících to, co se skrývá pod povrchem všedního dne několika žen. 

Místa ve tmě vydalo nakladatelství Host a protože se jedna o poměrně dost čerstvou novinku, nemají na svém účtu prozatím dost čtenářských recenzí. Jedna z prvních, kterou jsem u knihy našla, zněla velmi jednoduše: vulgární. Zamýšlím se nad tím, co konkrétně mohlo autora či autorku této recenze tak pohoršit…no, narovinu, Místa ve Tmě určitě nejsou nějakou výjimečně perverzní nebo neslušnou povídkovou sbírkou. Lidmila Kábrtová v nich ale zaostřuje na místa, která obvykle před ostatními schováváme. Nevěra, milenci, drogy, sex, násilí, stará traumata a bolesti. A hlavně ženská psychika, která se s tím vším musí poprat. Ano, hlavními protagonistkami jsou tu ženy . Ženy, jejichž životy jsou všechno, jenom ne “normální”.

Každá z povídek je jako ta nejtajnější kapitola deníčku od někoho, koho velmi dobře znáte, a přesto byste si možná přáli tyto věci raději nevědět. Realita naservírovaná bez cukrátek, příběhy ženství, které jsou opakem jakéhokoliv pořádku a jistoty. Společným jmenovatelem všech povídek je účinek, který má na čtenáře: vrací ho zpátky na zem, otevírá oči a na každé stránce křičí “haló, toto je život”.

Nepřekvapilo mě jen téma každé z povídek, ale také styl, jakým Lidmila Kábrtová píše. Od začátku do konce text pěkně odsýpá, překvapuje, skvěle rozpracovává psychologii každé z postav, až máte nakonec pocit, že jste na kávě s kámoškou. S tou, se kterou si říkáte úplně všechno a nemáte před ní žádné tajemství.

“Ty dvě ženy mluvily dál. Jolana se ale zdvihla od stolu a odpotácela se na pokoj. Tam se rozbrečela. Vztekem, bezmocí i sebelítostí. Martin ji podvedl, podvedl, podvedl. Opakovala si to slovo, jako by se chtěla ujistit, že se to doopravdy stalo a že s tím nedokáže udělat. V prsou se ji roztahovala strašlivá bolest, ale zároveň se jí v hlavě cosi vysmívalo a říkalo, jak je to celé vlastně komické a trapné. I přes Martinovo “Miluju jen tebe” jí bylo jasné, že se svou ženou spí, a i když si nikdy předtím nepředstavovala, jak to probíhá, teď ji v hlavě vytanula Martinova živočišnost a náruživost. Sama ji dobře znala.”

Ukázka z povídky Druhá noc u jezera

Za Knihy.cz

Milena Toman

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *