S Markétou Pilátovou o knihách, psaní a životě spisovatelky
Publikováno: 12.9.2018
Kategorie: Rozhovory | Za knihami

S Markétou Pilátovou o knihách, psaní a životě spisovatelky

Milena Toman, knihy.cz

Markéta Pilátová je česká spisovatelka, novinářka, autorka knih pro děti, překladatelka a hispanistka.  Svůj první román Žluté oči vedou domů vydala v roce 2007, dva roky poté vyšla Má nejmilejší kniha. Za obě knihy byla Markéta Pilátová nominována na Magnesii Literu a na cenu Jana Škvoreckého. Třetí kniha Tsunami blues z roku 2012 byla třetím literárním počinem pro dospělé čtenáře. Dětské fanoušky si získala knihami Víla Vivíla a stíny moře (2009), Víla Vivíla a piráti jižního moře (2010), Kiko a tajemství papírového motýla (2010), Gorilí táta (2013) a Jura a lama (2012). Její nejnovější pohádka Papírový Pepíno (2018) se stala populární díky originální kombinaci příběhu a skládaček origami, za jejichž pomoci se malí čtenáři učí trpělivosti a představivosti. Nejvýraznější a velmi úspěšnou knihou na české literární scéně je od roku 2017 román s Baťou v džungli, inspirovaný osudem Jana Antonína Bati a jeho rodiny.


 

V posledních měsících se hodně mluví o tom, že se z Čechů stávají vášniví knihomolové. Těší Vás to? Co si myslíte, že tento literární “boom“ způsobilo?

Pokud je to pravda, tak je to samozřejmě skvělá zpráva! Možná je to tím, že jsou lidé unavení digitálním světem a zahlcení sociálními médii. Třeba se proto vracejí ke knihám jako k něčemu analogickému, k něčemu skutečnému a nevadí, když knihy čtou na tabletu, nebo v mobilu. Já sama čtu knihy nejvíce v digitální podobě, protože hodně cestuju, ale když můžu, kupuju si knihy těžké, výpravné, kterými se kochám a můžu si v nich listovat.

Když čtu Vaše knihy, napadá mě mnoho otázek. Jedna z nich je, kdy začal Váš vztah k literatuře a psaní?

Vždycky jsem se ke knihám uchylovala, jako ke světu kde vždycky najdu radu, povzbuzení a pochopení. V knihách jsem od dětství nacházela to, co jsem nemohla najít v reálném životě. Knihy mi vždycky ukázaly směr. Četla jsem vášnivě od první třídy a chodila do knihovny. K psaní jsem se dostala až mnohem později a nikdy mne nenapadlo, že sama knihy budu psát, ale jsem vděčná, že se to stalo.

V knihách jsem od dětství nacházela to, co jsem nemohla najít v reálném životě.

Ta druhá otázka se týká talentu. Osobně si myslím, že jen talent k psaní nestačí. Aby člověk vytvořil tak poutavý a krásný příběh, musí být přece i skvělý pozorovatel, mít bohatou fantazii a možná i něco, pro co používám spojení „vlastní vesmír“, je to tak?

Myslím, že k psaní musíte disponovat především tím co Němci tak krásně nazývají „sitzfleisch“ tedy disciplínu. Mě k psaní pomohla novinařina, především psaní reportáží. Podle mne nemusíte mít kdoví jak rozvinutou fantazii, abyste vytvořili dobrý příběh. Nejdůležitější je umět sám sobě pokládat ty správné otázky, aby příběh, který chcete vyprávět, měl smysl. Musíte se umět ptát sám sebe na věci, které se chcete skutečně dozvědět. Každá moje kniha je otázka, na niž sama pro sebe hledám odpověď.

Kdybyste měla říct tři nejdůležitější rady začínajícím spisovatelům, jaké byste vybrala?

Pokuste se prožívat co nejvíc věcí co nejintenzivněji. Nežijte pohodlný život. Vystavujte se co největšímu nebezpečí a co nejnepohodlnější existeci. To samozřejmě pro každého znamená něco úplně jiného. Každý den se ale pokuste opustit svou komfortní zónu. A pak se dobrovolně a co nejčastěji vystavujte co nejnemilosrdnější kritice někoho jiného.

Pokuste se prožívat co nejvíc věci co nejintenzivněji.

Ptám se, protože je teď velká poptávka po kurzech tvůrčího psaní, i já se na jeden takový kurz chystám. Jak to bylo u Vás? Byla jste samouk nebo Vám někdo dával rady a doporučení?

Řekla bych, že mne nejvíce naučila nemilosrdná a vzácná kritika editorů týdeníku Respekt, pro který jsem psala své první texty. Naučila jsem se díky nim neustále při psaní ptát, proč píšu to, co píšu a co tím chci říct. Proč to čtenáři chci sdělit a k čemu to bude dobré. Naučila jsem se porážet vlastní ješitnost a přijmout kritiku od lidí, kterým důvěřuji. Myslím, že každá zkušenost, při níž své psaní vystavíte něčí kritice je dobrá. Každé místo kde přečtete svůj text nahlas někomu jinému, vaše psaní někam posune. A taky jsem si vzala k srdci radu Trumana Capoteho, který říkal, že používá při psaní víc nůžky, než papír.

Existují nějaké knihy, které Vás doprovází celý život, ke kterým se vracíte?

Ano, těch jsou doslova stovky. A v každém životním období se to mění. Ale dva autoři mě fascinují neustále a vracím se k nim – k Ovidiovým Proměnám a  básním Federica Garcíi Lorky. Taky mne už skoro třicet let inspiruje každá kniha od Tove Jansson.

Pravidelně sleduji Vaše literární recenze v týdeníku Respekt a zajímá mě, jak se Vám se všemi aktivitami daří najít čas na čtení?

Já čtu prakticky neustále. Díky tomu, že hodně cestuju a každý týden dojíždím do práce až šest hodin týdně, přečtu toho spoustu. Navíc, pokud chcete psát, musíte hodně číst, jinak to nejde.

Když jsme u toho času, posloucháte audio knížky?

Ne, audioknihy neposlouchám, nedokážu se na mluvený text soustředit tak dobře jako na psanou knihu.

Ráda bych se ještě zeptala na Váš poslední román S Baťou v džungli. Vyprávíte v něm příběh o nevlastním bratrovi Tomáše Bati. Můžete našim čtenářům knihu více přiblížit?

Na Janovi Antonínu Baťovi a jeho příběhu mi přišlo nejsympatičtější, že chtěl cíleně a systematicky udělat z Čechů světoobčany. Tím si získal moje srdce. Zároveň je deprimující, že se mu to nedařilo. Tedy povedlo se to u zaměstnanců, které poslal do světa. V devadesáti devíti procentech případů tam díky baťovácké škole a morálce prorazili. Ovšem u Čechů doma to Janu Antonínovi strašně přitížilo. Říkal jim pořád dokola, že by měli být něco jiného, než jsou. A Češi nechtějí slyšet, že by se sebou měli něco dělat. On navíc nebyl diplomat a říkal to na plná ústa. Tvrdil, že Češi nesmějí být zápecníci, že se musí učit jazyky a jezdit do světa na zkušenou. Já mám stejný názor. Češi jsou zhruba stejně početní jako Holanďani, ale ti mají úplně jinou vizi, jinou schopnost rozletu – a platí to od ekonomiky po literaturu.

Jan Antonín Baťa tvrdil, že Češi nesmějí být zápecníci, že se musí učit jazyky a jezdit do světa na zkušenou.

Jsem sice vystudovaná historička a na „baťovskou látku“ jsem se nejdřív dívala jako na fascinující historický materiál, ale nakonec jsem se rozhodla pro románovou formu, protože díky románu se příběh dostane víc k lidem, víc se jich dotkne. Já sama jako čtenář mám ráda knihy, v nichž autor na základě historických faktů fabuluje. Takhle pracuje třeba Kate Atkinsonová. Mám moc ráda její román Bůh v troskách, kde demytizuje příběhy anglických pilotů. I já se snažím držet historie a domýšlím si jen myšlenky, pocity a názory svých postav. Konkrétně v románu S Baťou v džungli mám asi jen dvě nebo tři kompletně vymyšlené figury.  Na celé téhle práci se mi ale nejvíc líbilo, že čtenářům můžu vyprávět příběh o tom, jak Čech zakládal v Brazílii města a kolonizoval tamní ohromná území a snažil se za každých okolností neztrácet elán a naději.

Přijde mi fascinující, že jste knihu napsala podle dopisů, fotografií a deníků. Jak moc se psaní tohoto románu lišilo od předchozích knih?

Lišilo se naprosto. A to mne na tom taky nejvíc bavilo. Nejvíc mne ale fascinovala důvěra paní Dolores Baťové, vnučky Jana Antonína Bati, která mi dala při zpracování svých vlastních vzpomínek naprostou volnost

Na závěr bych Vás ráda požádala o knižní tip – jaké knihy Vás v poslední době nejvíc zaujaly a proč?

Asi nejvíc mne v poslední době zaujala nizozemská spisovatelka Dola de Jong. Napsala neuvěřitelnou knihu o uprchlictví za druhé světové války, která se odehrává v Tangeru a je dodnes nesmírně aktuální. Moc bych si přála, aby si ji přečetlo co nejvíc čtenářů, jmenuje se Pole je tento svět.

A jak to vypadá s Vaší tvorbou, můžeme se těšit na další knihu?

Píšu román, který se jmenuje Senzibil a bude o tzv. „českém něcismu“. Tedy o různých tvářích a proměnách české spirituality.  Odehrává se v Jeseníkách a doufám, že to bude pro mé čtenáře překvapivá kniha, alespoň já ji považuji zatím za svůj nejriskantnější román.

 

Další články z kategorie

RECENZE: Bolestivý, ale krásný příběh o touze někam patřit

RECENZE: Bolestivý, ale krásný příběh o touze někam patřit

Americký jih šedesátých let. Atmosféra je napjatá a těžko dýchatelná. Černoši nesmí chodit do stejných obchodů, restaurací, škol a kostelů jako spořádaní občané s bílou pletí. Za hranicemi takového nehostinného světa vyrůstá Kya. Místo idylického dětství však ze zchátralé chatrče uprostřed bažin nejdřív odejde máma, pak sourozenci a nakonec i otec. Zůstane jen ona. S kým bude sdílet radost z nalezeného ptačího pera? Komu ukáže své akvarely nebo řekne o první lásce? A především kdo ji bude hájit před silně zaujatou...

RECENZE: To se může stát jen ve filmu

RECENZE: To se může stát jen ve filmu

Pamatujete si na scénu z filmu Prázdniny, ve které Cameron Diaz běží v lodičkách zasněženou krajinou a Jude Law pláče štěstím, když mu padne do náručí? Nebo jak Bridget Jonesová pobíhá po poloprázdné ulici jen v kalhotkách a tílku a hledá pana Darcyho? Všeříkající pohled z očí do očí, pár zamilovaných slov, polibek hodný Oscara a šťastný konec. Zbožňuji tyhle filmy. Co na tom, že je to klišé? Stejně si je pustím do konce roku alespoň pětkrát. Skutečný život ale není remake filmu Láska nebeská a naše druhá polovička...

RECENZE: Kde přesně začíná nevěra?

RECENZE: Kde přesně začíná nevěra?

Manželé Carlo a Margherita jsou nerozlučným párem. Mají mezi sebou ten druh vztahu, kde jsou si sobě navzájem nejlepšími přáteli i milenci. Na první pohled všechno klape. A přesto oba dva touží po někom jiném. Po jednorázovém uspokojení. Po chvilkovém úniku ze stereotypu. Je lepší překročit hranici a bojovat s výčitkami svědomí, nebo odolat a ptát se po zbytek života „co kdyby“? Stejnou otázku si pokládá italský spisovatel a držitel několika literárních cen Marco Missiroli. Jeho poslední román Věrnost je záležitostí, o...

RECENZE: Být ženou není jednoduché. Být matkou už vůbec ne.

RECENZE: Být ženou není jednoduché. Být matkou už vůbec ne.

Jak chutná bezstarostnost? Jako gelato s příchutí čokolády a lískových oříšků? Jako sluncem zalitá pláž a mořské vlny převalující se přes bosé nohy? Přichází bezstarostnost předtím nebo potom, co přijdeme z práce, nakoupíme, uvaříme, uklidíme, pomůžeme napsat úkoly a políbíme děti na dobrou noc? Nebo se ten blažený pocit nenávratně vytratil z našich životů? Odpověď hledá francouzská blogerka a spisovatelka Serena Giuliano v románu Ciao bella. Typicky letní kniha jako dělaná do parného odpoledne je takovým koktejlem....

RECENZE: Nový Backman je dramedy o osamělosti, potřebě blízkosti a komplikovaných vztazích

RECENZE: Nový Backman je dramedy o osamělosti, potřebě blízkosti a komplikovaných vztazích

Každý z nás mám svůj vlastní „smutný příběh“. Zamčený na tři západy v zaprášeném šuplíku, zastrčený někde hluboko v duši, kam se moc často nechodí. Když se zdá, že jsme na ten šuplík zapomněli, tak přijde spisovatel Fredrik Backman, autor knih Muž jménem Ove nebo Medvědín, s další novinkou, nekompromisně zámek vypáčí a připomene, že nikdy není pozdě na otevírání starých ran. Úzkosti a jejich lidé se poťouchle tváří jako komedie, ale bulet budete ještě týden po dočtení. Připravit… pozor … emocionální horská dráha se dává do...

RECENZE: Osmi set stránkový gigant slibuje magii, draky i tisíc let staré tajemství

RECENZE: Osmi set stránkový gigant slibuje magii, draky i tisíc let staré tajemství

Fanoušci knižní série Kostičas od britské spisovatelky Samanthy Shannon již několik let netrpělivě vyhlížejí vydání dalšího dílu. Sama autorka však jde cestou „kdo si počká, ten se dočká“ a místo pokračování celosvětově úspěšné série přišla po delší době odmlky se samostatným příběhem. Převorství u pomerančovníku je více jak osmi set stránkový gigant a slibuje magii, draky, tisíc let staré tajemství a epickou bitvu mezi dobrem a zlem.   Svět se připravuje na návrat zla   Mezi východem a západem velké říše panují...

RECENZE: Osud dokáže být krutý i k těm nejdobrosrdečnějším

RECENZE: Osud dokáže být krutý i k těm nejdobrosrdečnějším

Krutý mráz a nikdy nekončící zima sužují zapadlý kraj na severu země. Domy chudých obchodníků jsou schované pod nadýchanou sněhovou pokrývkou a ve stínech temného lesa tiše vyčkávají bytosti z dávných legend. Naomi Novik, autorka neméně známé knihy Ve stínu hvozdu, se znovu vydává ve stopách slovanské mytologie. Na motivy příběhů, které si vyprávíme už odnepaměti, napsala pohádkou šmrncnutý příběh V zajetí zimy, kde se ženy umí zachránit samy a místo čekání na kouzelný polibek od prince berou do rukou meč a jdou se...

RECENZE: Vraždy, co se řeší nad šálkem černého čaje a táckem koláčků

RECENZE: Vraždy, co se řeší nad šálkem černého čaje a táckem koláčků

To se takhle sejde Frankenstein, Jekyll & Hyde, doktor Moreau, Van Helsing a Sherlock Holmes. To není začátek suchého britského vtipu, ale novinka Případ alchymistovy dcery od spisovatelky Theodory Gossové. Čistokrevné viktoriánské dobrodružství navozuje atmosféru šestákových románů A. C. Doyla a před slavného detektiva pokládá další téměř neřešitelný případ. Záhady, mrtvoly, zaplivaný Whitechapel a nelidská monstra na každém rohu. Pánové ať si drží klobouky, dámy nechť si připraví čichací sůl … je čas vyřešit pár...

RECENZE: Je suis Sandra

RECENZE: Je suis Sandra

Prostá brněnská devčica Sandra, její prostější přítel Mirunek a snobský nepřítel Johannes, nebo možná naopak slavný přítel Johannes a sprostý nepřítel Mirek, kamarádka Zorka jako přítelkyně i nepřítelkyně současně, tchyně, Brno a na pár minut i rodiče a americký detektiv - to jsou všecky postavy prvotiny Šalina do stanice touha od Ivy Hadj Moussa (knížka napsána česky, nejde o překlad, jméno paní autorka vyvdala), která v Brně studovala i pracovala. A žádnou z těch postav - tedy až na Brno a čtenářky asi i na Brada Pitta -...

RECENZE: Novinka Holly Bourne přimíchá do šedivé reality trochu duhy

RECENZE: Novinka Holly Bourne přimíchá do šedivé reality trochu duhy

Jsme všichni sněhové vločky? Na to se ptá ve své nové knize britská spisovatelka Holly Bourne. Ta není v psaní žádným nováčkem a na kontě má několik úspěšných knih – pár měsíců stará novinka A jak se vám líbím teď? nebo román o holčičím přátelství Už jsem normální?!? z roku 2017. Spisovatelčiným ústředním tématem je duševní zdraví mladých lidí. Tentokrát je to okořeněné o vysoce (ne)sympatickou vypravěčku Olive. Dám vám hned několik důvodů, proč byste se měli zrovna do této knihy vysloveně zabouchnout. Olive je normální...