Nejkrásnější čtecí koutky I.
Publikováno: 6.6.2018
Vítáme vás u prvního dílu naší nové rubriky „Nejkrásnější čtecí koutky“. Pokud jste se při slově koutek lehce orosili a vzpomněli si na ten dětský v přeplněných nákupních centrech, nemusíte se bát. Koutky pro odkládaní beznadějných knihomolů zatím nikdo nevymyslel ?! V našem případě narazíte spíše na „čtecí rožky“, parapety, houpací sítě, anebo superpohodlná křesílka. Zkrátka všechna útulná místa, kde bychom se ze všeho nejraději naplno odevzdávali naší čtenářské vášni. Některá z nich si můžete s trochou fantazie vykouzlit i ve své domácnosti, jinými se můžete alespoň kochat… Pevně doufáme, že mezi našimi tipy najdete nejen inspiraci, ale hlavně touhu vychutnat si naplno všechny ty kouzelné příběhy, právě tak, jako jsme to uměli jako děti. Protože přiznejme si na rovinu, že každý čtenář je tak trochu požitkář, no ne?

1. Čtení ála Superman má rozhodně něco do sebe…

Správný čtenářský koutek je skoro stejně tak důležitý jako kniha samotná. Ano, uznáváme, jsou bestsellery, které zkrátka musíme číst hlava nehlava, a vůbec nezáleží na tom, jestli zrovna stojíme ve frontě na čerstvé jahody, sedíme v přeplněném metru, anebo si právě dopřáváme romantickou večeři při svíčkách. Ale pak jsou tady ještě jiné knihy. Takové, jejichž atmosféra si vás zcela získá. Bez varování vás vtáhnou do všech těch kouzelných, podmanivých světů a vy najednou zapomenete na čas i prostor – a během několika set stránek jste neoddělitelnou součástí příběhu.

Často jsou těmi malými poklady polorozpadlé kousky, které se dědí z generace na generaci – staré, voňavé, s jednoduchými, a přesto kouzelnými příběhy, ve kterých nacházíme skrytou moudrost ještě po letech. A právě takové stojí za pořádné vychutnání pěkně na hromádce načechraných polštářků, se zapálenou svíčkou, měkkou dečkou a perfektním výhledem.

2. Takový výhled si doslova žádá o nějakou tu klasiku…

Jen málokterý čtenář by pohrdl malým útulným balkonem podkrovního bytu třeba někde uprostřed Montmartru. Někdo dává přednost jednoduchému minimalistickému stylu, my si pro změnu potrpíme na pořádném hygge – se spoustou světýlek, lucerniček, měkkých doplňků, nějakou dobrotou a třeba i „kapkou“ vína…

3. Soukromá oáza klidu v ruchu velkoměsta

Přiznejte se, kdo z vás také tajně sní o svém vlastním „čtecím okně“? My patříme ke skalním fanouškům téměř pohádkové varianty – velkého okna s výhledem na mrazíkovsky zasněženou přírodu. Přesto ale zůstáváme nohama na zemi. A tak nám ke štěstí stačí i trošku realističtější varianta širokého okenního parapetu s množstvím milých drobností, které nám ten romantický výhled hravě vynahradí…

4. Není nad snídani „do okna“

Čtení je rituál – čím jsme starší, tím víc si ten prostý požitek z ubíhajících stránek toužíme vychutnat a načerpat z něj co nejvíc radosti a pohody do zásoby. S oblibou vzpomínáme na dětská léta, kdy jsme se s knihou ukryli v korunách stromů, v kupce sena, na půdě, nebo v houpací síti na zahradě – a dlouhé hodiny o nás nebylo ani vidu, ani slechu.

5. Kniha + houpačka = osvědčená „feel good“ kombinace

Na to, že třešně chutnaly nejlíp s dívčími romány v altánku na zahradě, Verneovky měly ty největší grády po večerech s baterkou ve stanu a útrapy Jany Eyrové perfektně dokreslovaly kapky bušící na střešní okno babiččina podkrovního pokojíčku… Jako malí jsme si čtení dokázali pořádně užít a naplno se do něj ponořit. Netrápilo nás, že hrníček po kakau není umytý, pod postelí je prach a že existuje milion produktivnějších a chvályhodnějších činností – existoval jen příběh a my – a po podobném zážitku často v dospělosti marně toužíme.

6. Nejlepší čtecí místa občas popírají všechny zákony komfortu…

Také tak rádi vzpomínáte na prázdniny u babičky – honzovky s povidly, chleba s tvarohem a pažitkou z babičiny zahrádky, stanování pod voňavou jabloní, čtení pohádek a hlavně staré houpací křeslo – nejlepší zábavu na světě (kam se hrabou kolotoče…)? A ani v dospělosti není větší idylky, než si uvařit horkou čokoládů a za pravidelného houpání se s knížkou v ruce ukolébat ke spánku.

7. Babičino houpací křeslo má své kouzlo i po letech

Přístěnek pod schody u Dursleyových Harrymu záviděl asi jen málokdo. Prostor pod schody se dá ale využít i daleko lépe. Ano, tušíte správně – na čtení. Někomu může takové místo přijít přinejmenším prapodivné, my ho ale obdivujeme právě pro jeho útulnost a pocit bezpečí, který čtenáři poskytuje.

8. Čtecí koutek, nad kterým by si uslintl i Harry Potter

A jaký je váš čtecí koutek snů?

 

 

Zdroje: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8

 

Další články z kategorie

RECENZE: Nebudete stíhat kontrolovat Instagram, dýchat ani žít…

RECENZE: Nebudete stíhat kontrolovat Instagram, dýchat ani žít…

Představte si, že marně hledáte novou práci, ale jedna nezajímavá nabídka střídá druhou. Vy sníte o práci knihovníka v bradavické knihovně, ale zatím to vypadá na zástupce manažera oddělení mražených potravin. A najednou BUM! Mezi nepřeberným množstvím nabídek Úřadu práce je „výzkumník významných historických událostí v příslušné době“. Smlouva na dobu určitou, plat mizerný, pracovní doba nekonečná a podmínky „mírně“ vražedné. Pak je tady ještě jeden detail, který personalistka zapomněla zmínit. Pokud vám pracovní náplň...

„Miluji songy se silným příběhem v pozadí,“ říká Kateřina Dubská

„Miluji songy se silným příběhem v pozadí,“ říká Kateřina Dubská

Po poeticky snovém vyprávění o kočovnících a humorných příbězích ze života na samotě u lesa to spisovatelka Kateřina Dubská pořádně osolila! Její novinka Hendrixova kytara je příběhem o vášních, snech i svobodě v nesvobodě. Příběhem, který ji pomohl překlenout další náročné životní období. A na tu správnou strunu určitě zabrnká všem rokerům i milovníkům vydatných příběhů... Co znamená hudba pro Kateřinu a jaký je její největší guilty peasure song?Vy jste tak trochu spisovatelský chameleon. Na kontě máte už pět naprosto...

RECENZE: Když se smutek zhmotní a nechce se hnout

RECENZE: Když se smutek zhmotní a nechce se hnout

Stačí jediná zmínka, že spisovatelka Alena Mornštajnová chystá další knihu a český literární rybníček je cobydup vzhůru nohama. Její první letošní román Listopád vyvolával emoce ještě dřív, než vůbec stačil dorazit do tiskárny. A víte co? Na předsudky tentokrát není místo, on si veškerou tu chválu a uznání a ovace více než zaslouží. Ukrývá v sobě hodně silný příběh, zhmotňuje smutek, vztek i naši vlastní nedávnou historii a nadto dokáže zažehnout obrovskou sílu k životu. Co by se stalo, kdyby …? Kdyby se události listopadu...

RECENZE: Svět, ve kterém vaše černé svědomí vyřeší miska jídla

RECENZE: Svět, ve kterém vaše černé svědomí vyřeší miska jídla

Existuje svět, ve kterém vaše černé svědomí vyřeší miska jídla. Kde se za temných nocí toulají po ulicích bytosti s cejchem vypáleným do jazyka a vlastní duši plní proviněními ostatních. Říká se jim pojídači hříchů. Pokud takový pojídač sní například zapečeného úhoře, duši zemřelého oprostí od hříchu sekýrování. Co na tom, že nebožka byla po celý život pěkná megera. Její hřích přejde na pojídače a ona může odpočívat v klidu a míru na věky věků. Dveře do takového světa otevírá Pojídačka hříchů, novinka od americké...

RECENZE: Cesta na hřbitov a zase zpátky

RECENZE: Cesta na hřbitov a zase zpátky

Zaklapnete knížku po poslední stránce a přemýšlíte, o čem doopravdy byla. U Hrobaře to rozhodnutí máte jednoduché: o přátelství. O přátelství muzikantů jedné kapely, přerostlých kluků, kteří toho spolu zažili za 20 roků opravdu hodně. Pár dávno vydaných alb, pár povedených koncertů, spousty vystoupení po městysech a dědinách okolo krajského města, vystoupení, která nestačí ani na zaplacení života, drahně alkoholu, drogy lehčí a drsnější, groupies okresního formátu, přefiknuté partnerky kolegů (i když zrovna o tomto...

RECENZE: Miluje, ale neví koho. Chce, ale neví co. Proto se rozhodl zastavit.

RECENZE: Miluje, ale neví koho. Chce, ale neví co. Proto se rozhodl zastavit.

Leo Gazzarra trpí nevýslovným pocitem zbytečnosti. Dny tráví nicneděláním po kavárnách, večery v přítomnosti rádoby přátel a alkoholu, noci si nepamatuje a ráno se probouzí v cizím bytě a v cizí posteli. V kapse mu cinká pár mincí, z práce dostal výpověď. Miluje, ale neví koho. Chce, ale neví co. Proto se rozhodl zastavit. Život, tu nudnou a bezbarvou a ohranou všehochuť, znuděně sledovat jen zpoza oken. Rozhodl se neúčastnit se ničeho. Nechat protékat život a všechno...

RECENZE: Je možné i uprostřed největší tmy zahlédnout barvy?

RECENZE: Je možné i uprostřed největší tmy zahlédnout barvy?

Českého čtenáře může jen a jen potěšit, když ústředním motivem knihy zahraničního spisovatele je naše maličká země i s důležitými historickými milníky. Spisovatelka Favel Parrett je původem z Austrálie, její kořeny však sahají až k nám. Jak sama říká, bytu jejích prarodičů v Melbourne rezonovala velká tapeta Pražského hradu i spousta českého křišťálu. Bylo to jako cestovat do Evropy, ač ji do té doby nikdy nenavštívila. Částečně autobiografickému románu A v srdci láska předcházely dvě kratší povídky vydané v místních...

RECENZE: Když se bílá magie promění v experiment na lidech…

RECENZE: Když se bílá magie promění v experiment na lidech…

Železo, tma, vůně kolomazi, chřestění přemnoha ozubených koleček, cvakání a klapání složitých mechanismů. To je zcela nový neokoukaný svět Roberta J. Bennetta, autora veleúspěšné série Božská města. Stvořil svět nazdařbůh poslepovaný ze zakouřených propletenců podmáčených slumů i čisťounkých ulic vládnoucí elity. Takže pokud vás zrovna chytla slina po příběhu líznutém steampunkem, kyberpunkem a majícím tendenci jít do kopru bez zbytečných průtahů, pak vezměte do rukou právě Čaropisce!   Svět, v němž žije Sancie...

RECENZE: Bolestivý, ale krásný příběh o touze někam patřit

RECENZE: Bolestivý, ale krásný příběh o touze někam patřit

Americký jih šedesátých let. Atmosféra je napjatá a těžko dýchatelná. Černoši nesmí chodit do stejných obchodů, restaurací, škol a kostelů jako spořádaní občané s bílou pletí. Za hranicemi takového nehostinného světa vyrůstá Kya. Místo idylického dětství však ze zchátralé chatrče uprostřed bažin nejdřív odejde máma, pak sourozenci a nakonec i otec. Zůstane jen ona. S kým bude sdílet radost z nalezeného ptačího pera? Komu ukáže své akvarely nebo řekne o první lásce? A především kdo ji bude hájit před silně zaujatou...

RECENZE: To se může stát jen ve filmu

RECENZE: To se může stát jen ve filmu

Pamatujete si na scénu z filmu Prázdniny, ve které Cameron Diaz běží v lodičkách zasněženou krajinou a Jude Law pláče štěstím, když mu padne do náručí? Nebo jak Bridget Jonesová pobíhá po poloprázdné ulici jen v kalhotkách a tílku a hledá pana Darcyho? Všeříkající pohled z očí do očí, pár zamilovaných slov, polibek hodný Oscara a šťastný konec. Zbožňuji tyhle filmy. Co na tom, že je to klišé? Stejně si je pustím do konce roku alespoň pětkrát. Skutečný život ale není remake filmu Láska nebeská a naše druhá polovička...