Tak dobří, že vás nepřehlédnou – recenze
30.4.2018
Dobrý a ještě lepší život – recenze
31.5.2018

Jeden z nejvýraznějších olomouckých autorů současnosti, Jaroslav Irovský, rozhodně neplave s mainstreamovým proudem, právě naopak. Mladý sympatický „tak trochu bohém“, kterému fanoušci s oblibou přezdívají český Bukowski, se toho nebojí. Z jeho necenzurované tvorby čiší syrovost, deprese i pohrdání dnešní společností – přesto ale není povrchní ani prvoplánová. Rodák z valašských Slušovic píše o smutném lidském osudu tak, že nebudete vědět, jestli se dřív červenat, anebo brečet smíchy. Není se proto čemu divit, že byl pro svou nekonvenční osobitou tvorbu zařazen Městskou knihovnou v Praze na seznam „pozoruhodně píšících spisovatelů, jejichž psaní stojí za to, aby nebylo přehlédnuto“. A přehlédnout rozhodně nedoporučujeme ani jeho debutový román … s duší beadníka!

 

  1. Po třech úspěšných povídkových sbírkách a dvou básnických jste vydal svůj debutový román … s duší beadníka mapující jeden měsíc v životě nezaměstnaného spisovatele-bohéma trpícího depresemi a opovrhujícího konzumním životem. Nebál jste se, jestli zvládnete dostát nastavené laťce?

Vzhledem k tomu, že jsem nezávislý a nízkonákladový autor, tak má laťka zatím není nikterak vysoko nastavena. 🙂 Každopádně při psaní nad ničím jiným než právě nad tvorbou obsahu knihy nepřemýšlím, nepociťuji nějaké pochybnosti, nutkání srovnávat nebo snahy o to, potvrdit další vydaným dílem, že nebude o nic horší než ta předchozí. Samozřejmě mne v průběhu roku párkrát napadnou otázky, zda jsem už v předchozích knihách nevystřílel všechny náboje, ale život je rozmanitý a plný inspirací, takže je a bude stále kam sáhnout.

  1. Román jste napsal za pouhé dva týdny, a přesto má na databázi knih hodnocení 99 % – což je doslova Copperfieldovský počin, o kterém se mnohým světovým bestselleristům ani nesnilo… Máte vůbec někdy problémy s múzou?

Nutno dodat, že mému románu se naopak ani nesní, že by se mohl stát světovým bestsellerem. A českým? To už nezáleží na mně. Myslím, že rychlost, za jakou autor stihne napsat knihu, s jejím následným hodnocením nikterak nesouvisí. Prostě to tak mám. Celý rok nenapíšu ani čárku, ale poté za dva týdny napíšu celou knihu. U předchozích sbírek jsem to měl stejně. S múzou jsem tedy nikdy problém neměl, horší je to s tím, otevřít word, položit ruce na klávesnici a začít psát. Jsem totiž profesionální lenoch. Ale pokud se každý rok dokážu ve dvou týdnech nenásilně dokopat k napsání nové knížky, nevadí mi, že se v dalších mnoha měsících autorsky flákám. 🙂

  1. Jak těch 14 dní probíhalo, psal jste od rána do večera?

Ve všední dny jsem přijel z práce, kde dělám na poloviční úvazek, a pak jsem psal až do noci. O víkendech jsem také psal pár hodin, abych splnil vytyčenou denní normu, ale v třináctý a čtrnáctý den, kdy jsem měl volno, jsem psal od rána do noci. Z 216 stran románu jsem jich za tyto dva dny napsal 78. Úplně jsem se tehdy odstřihl ode všeho, co by mne mohlo jakkoliv rozptylovat – od rodiny, od přátel, od četby knih, od sledování filmů i sportovních přenosů. Prostě jsem po ty dva týdny žil pouze pro román. Bylo to skvělé období plné nadšení, dobré nálady a naprosté euforie.

  1. Měl jste dopředu celý román dopodrobna promyšlený, anebo se jednalo spíše o spontánní počin?

Napsat román byl vždycky můj sen a zařekl jsem se, že až jej někdy napíšu a vydám, bude to kniha, která mě proslaví. Tak třeba to klapne. 🙂 V minulých letech jsem však cítil, že na jeho napsání ještě nejsem dostatečně zralý a v začátcích psaní „Beadníka“ tomu nebylo jinak. V prvních dvou dnech jsem se nesměle rozepisoval, snažil se román nějak uchopit, abych pak mohl příběh rozplétat, ale od třetího dne už to šlo samo. Tímto bych chtěl mockrát poděkovat své paní nakladatelce Evě Kaiserové z pražského nakladatelství Jonathan Livingston za to všechno, co pro mě dělá, vážím si toho.

  1. Psaní je pro Vás údajně nejmilejším únikem z reality. Kdy jste si poprvé uvědomil, že to vaše psaní po šuplících a literárních serverech není vlastně vůbec špatné, a bylo by fajn pustit ho do světa?

Psával jsem už na základní škole. Vyrůstal jsem na knihách od pana Foglara a vždycky jsem chtěl zkusit stát i na opačném pólu – tedy nebýt jen čtenář, co čte autora, ale být i autorem, který je sám čten. Táta je ale bývalý profesionální fotbalista, takže jsem vše podřizoval tomu, jít v jeho šlépějích. Bohužel mám několikrát operované koleno, které je v dost havarijním stavu, takže sport šel stranou. Psaní mě i tak provázelo po celý život, paní učitelky češtiny mě měly rády díky mým slohovkám, přestože jsem byl jinak pěkný raubíř. 🙂 Co se týče nějakých hodnocení vlastních kvalit, asi odpovím všeobecně: Žádný autor, který by chtěl někdy něco vydat a podřizuje tomu svůj čas, síly, myšlenky a často i peníze, by o sobě neměl pochybovat. Kdo by vypustil do světa něco, čím by si sám nebyl jistý? Jen by tím zpochybnil a degradoval vše, co napsal. A to by byla hloupost.

  1. Na Databazi knih jsou všechny vaše knihy v červené kategorii, tedy mezi těmi s nejlepším hodnocením, čekal jste takovou odezvu čtenářů?

Mne chvála moc těší, a přestože na ni neumím reagovat, vnitřně vždy pociťuji nesmírné štěstí, vděčnost a hrdost. Byl bych samozřejmě moc rád, kdyby ta hodnocení pomohla podpořit zájem o mé knihy u většího počtu čtenářů a aby měli chuť si je přečíst či přímo pořídit, přestože je to trochu složitější, protože krom románu, který vyšel ve větším nákladu a je k dostání v knihkupectvích, si zbytek svých malonákladových knih prodávám pouze já sám přes svou facebookovou stránku.

  1. Jak si představujete svého typického čtenáře?

Záludná otázka. Vlastně na ni asi ani nedokážu odpovědět. Já jsem rád za každého svého čtenáře, a bude-li jich přibývat, budu ještě radši. Ať už jsou jacíkoliv.

  1. Komu byste své knihy doporučil, a kdo by se jich měl naopak vyvarovat?

Vzdávám svou tvorbou hold americkým beatnikům a dále spisovatelům jako Fante, Miller nebo Bukowski, takže kdo má rád tyto autory, věřím, že ho zaujmou i mé knihy. Přestože je hrdinou mých knížek chudý spisovatel, žijící na okraji společnosti a trpící existenciálními problémy, je v nich krom jisté syrovosti, dekadence či kontroverze obsažena i humorná stránka, která v mé povídkové sbírce „O(byčejný) ŽIVOT“ a především v novém románu převládá nad těmi stinnými. A kdo by se jich měl naopak vyvarovat? Určitě nějací přehnaní puritáni, zatvrzelé feministky nebo „svatoušci“, kteří jsou pohoršeni, když si v knize přečtou sprosté slovo a poté jich sami ze svých úst vypustí desítky, když se praští kladivem do palce.

  1. Vaše tvorba je z velké části autobiografická, nebojí se všichni (hlavně dámy), co se dobrovolně či nedobrovolně dostanou do vašeho okolí, že budou zvěčněni v jedné z vašich knih?

Bojí. Daleko více se ale bojím já sám, protože hrozí, že si to následně budou chtít vyříkat osobně za přítomnosti válečku na nudle nebo paličky na maso. Vědí totiž, kde bydlím. 🙂

  1. Jak se Vám líbí označení český Bukowski, kterým Vás vaši fanoušci rádi častují?

Ta přezdívka se se mnou táhne od vydání druhé povídkové sbírky s názvem „Příběhy sráče“. Pracoval jsem tehdy jako umývač nádobí v jedné nóbl restauraci, chodil jsem do práce na půl šestou ráno a domů se dostával kolem půlnoci. Po celý zbytek noci jsem se jen opíjel a psal. Bylo to skvělé, echt bohémské období. Bukowski měl na mou počáteční prozaickou tvorbu obrovský vliv. Narazil jsem na jeho knihy v kroměřížské psychiatrické léčebně, kde jsem se v roce 2011 léčil s těžkými depresemi, a hned mne uchvátil. Z „Příběhů sráče“ je tak, přiznávám, cítit jistá „bukowština“, protože právě on mi pomohl dodat odvahu psát otevřeně o všem, co jsem kdy prožil a co se mi honilo a honí hlavou. Hned u následné sbírky „O(byčejný) ŽIVOT“ jsem se však od této „bukowštiny“ úplně oprostil a ustálil si svůj osobitý styl psaní, což je znatelné především v novém románu, a je moc fajn, že si toho všimli právě i ti, kteří mě „českým Bukowskim“ nazývají. Přezdívka mne těší, ale rozhodně se s ní neztotožňuji ani na ní nechci stavět svou spisovatelskou kariéru. Chci, aby mě čtenářská veřejnost znala jako Jaroslava Irovského, nikoliv jako „českého Bukowského“.

  1. Přestože jsou vaše knihy vyzdvihovány především pro váš inteligentní humor, najdou se v nich i temnější pasáže. V době sociálních sítí, kde všichni prezentují jen své nejlepší stránky, přicházíte s pravým opakem – nebojíte se otevřeně popisovat své problémy s alkoholem, drogami i depresemi. To chce opravdu velkou odvahu. Nebál jste se v počátcích, co tomu řeknou vaši nejbližší?

Vše to, o čem píšu, prostě k životu patří a je mnoho těch, kteří prožívají podobné věci jako můj hrdina, a můžou se s ním proto ztotožnit. Mám za sebou drogovou i alkoholovou minulost, antidepresiva polykám od dvanácti let a dříve jsem je spolu s alkoholem, cigaretami a drogami prokládal i prášky na nespavost a od bolesti. Tělo je bohužel mým dřívějším autodestruktivním stylem života dost poznamenané a zdevastované; pořád trpím na různé záchvaty, záněty, bolístky nebo nespavost. Ale za hloupost se platí a heslo „vše zlé je pro něco dobré“ nebo „co tě nezabije, to tě posílí“ využívám coby doživotní lazar aspoň při psaní knih. 🙂 Co se týče nejbližších, tak krom sestry Lenky a sestřenic má zbytek rodiny přísný zákaz mou prózu číst, čímž se naštěstí pro dobro všech řídí.

  1. Vaše tvorba je zajímavá také pro své kontrasty – na jednu stranu píšete svébytné, necenzurované povídky a romány s nezaměnitelnou ironií, nadsázkou a humorem – a na druhou citlivou poezii. Co Vás naplňuje víc?

Obojí má něco do sebe. Naplňuje mne to i to, psaní prózy mi však jde lépe, lehčeji, více si jej užívám. Navíc je to pro mě antidepresivum – všechny prozaické knihy jsem napsal v nejtěžších chvílích svého života, ať už to bylo období, kdy mi umřela máma nebo jsem byl finančně, zdravotně či psychicky na dně. Básně jsou zase vyjádřením mých momentálních pocitů, které zaznamenávám v průběhu celého roku. Proto se jejich obsahy mění – někdy jsou milostné, někdy lehce depresivní, jindy hravé. Tam jsem to opravdu já v té nejčistší a nejupřímnější formě; i proto je pro mě mnohem těžší napsat báseň a citově se tak naplno otevřít. Co se tedy týče obsahu a stylu psaní prózy a poezie, jsem v tomto schizofrenní autor, ač se jistá procentuální část schizofrenie přenáší i do mého osobního života. Pomáhá mi při psaní, ale jinak jsem „díky“ ní ve všech ostatních směrech naprosto nepoužitelný.

  1. Poslední z našich otázek, které 3 knížky byste označil za své nejoblíbenější a doporučil je ostatním k přečtení?

Pominu-li knížky z dětství, jako jsou například zmíněné Foglarovky, a dále tvorbu beatniků a úžasné detektivky od Raymonda Chandlera, doporučil bych klasiku: „Hlad“ od Knuta Hamsuna, „Šunkový nářez“ od Charlese Bukowského a mou nejmilejší knihu „Zeptej se prachu“ od Johna Fanteho. U mě je to s četbou trochu složitější, protože jsem věrný pouze hrstce autorů, které čtu neustále dokola. Mám to prostě jako se zmrzlinou; existují stovky druhů, ale nakonec stejně vždycky sáhnu po karamelové.

 

Jaroslav Irovský DOPORUČUJE:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *