Povídání o knihách: MICHAELA BURDOVÁ
Publikováno: 27.4.2018
Sympatická tmavovláska, Michaela Burdová, je jednou z nejúspěšnějších českých autorek fantasy knih pro děti a mládež. Okouzlená propracovaným světem J. R. R. Tolkiena se do své první knížky pustila v pouhých 16 letech, jen tak na zkoušku, aby zjistila, jestli ji to bude bavit. A ono to klaplo! A co víc – zrodila se velká vášeň pro příběhy plné jednorožců, draků, elfů a dalších mýtických postav – těch dobrých i těch o krapet temnějších… Svou první knížku Míša publikovala už ve svých 19 letech. A spokojené ohlasy čtenářů na sebe nenechaly dlouho čekat. Dnes má na kontě již 13 knih a 2 ebooky – a fantazie a nápady ji stále neopouští. 

 

1. Prozradíte nám, jak probíhá takový typický den jedné z nejúspěšnějších českých autorek fantasy?

Miluju přírodu a klid, takže se podle toho můj den hodně řídí. Ráno vstanu, vyvenčím pejsky, udělám si dobrou snídani a pustím se do psaní. Většinou píšu několik hodin až do oběda. Pak následuje několikakilometrová procházka s pejsky lesem, odpoledne věnuji chvíli propagaci a odpočinku, kdy trávím čas s rodinou, cvičím jógu (teď, když je krásně, tak nejradši venku), nebo si čtu na zahradě. Navečer se opět věnuji psaní.

2. Vzpomenete si ještě, kdy se probudila vaše spisovatelská vášeň úplně poprvé a co ji spustilo?

Jistě, bylo mi 15 a poprvé jsem viděla film Pán prstenů. Do té doby jsem o fantasy ani netušila. Svět J. R. R. Tolkiena mě naprosto uchvátil, zamilovala jsem se do elfů a chtěla jsem víc. Tak jsem objevila fantasy knihy a začala číst. Od té doby se mi v hlavě rodily různé představy a příběhy a pomalu se formoval příběh, který jsem vymyslela už jako malá, když jsem tvořila komiksy. Příběh o posvátných jednorožcích.

3. Za 12 let jste napsala 13 knih a 2 ebooky, kde nejčastěji čerpáte inspiraci?

Asi hlavně v přírodě. Hodně a ráda chodím na procházky a nechávám myšlenky plynout nebo si naopak představuji různé scény z knihy. Inspiruje mě ale i četba nebo sledování filmů či seriálů nebo prohlížení obrázků na internetu. První nápad na knihu ale vždycky přijde sám. Prostě mě to zničehonic napadne.

4. Začátkem dubna vám vyšla nová kniha – Dcera hvězd, můžete nám ji trošku více přiblížit? V čem se odlišuje od vaší dosavadní tvorby?

Myslím si, že Dcera hvězd je temnější než mé předešlé knížky, objevují se v ní hororové prvky a také je tam mnohem méně milostné lásky. Myslím, že příběh je hodně spletitý, nejde o klasický boj dobra a zla ani o záchranu světa. Hrdinové mají své vlastní cíle a osudy, které se vzájemně proplétají, aniž by si to přáli. Protože mám ráda záporáky, dostali v tomto příběhu dost velký prostor. Žádný z hrdinů vlastně není tak úplně kladný.

5. Jedná se údajně o jednu z vašich nejtemnějších knih. Vyvíjí se vaše knížky zároveň se čtenáři, kteří na nich „vyrůstali“?

Spíš ne, píšu podle toho, co mě zrovna nejvíc baví. Před Dcerou hvězd jsem vydala Snížkova dobrodružství pro čtenáře od 10 let. Je asi pravda, že mé knihy budou dál spíš temnějšího rázu pro starší mládež, ale ráda bych se mezitím opět vrátila i k té pohádkovější fantasy pro menší. Navíc plánuji i thriller pro dospělé. Prostě píšu to, co mě zrovna baví.

6. Je nějaké poselství, které byste ráda svým čtenářům předala právě prostřednictvím vašich knih?

Určitě. Myslím, že od začátku se v mých knihách prolíná poselství ohledně úcty k přírodě a zvířatům. Mnoho čtenářů mi i psalo, že díky mým knížkám jinak vnímají přírodu a že si jí víc váží, což pro mě opravdu moc znamená. V Dceři hvězd se například objevuje téma hledání sama sebe, čímž si myslím prošel každý z nás. A každý z nás je jedinečný a měl by se přijmout a mít rád takový, jaký je.

7. Patříte k denním snílkům? Není obtížné pustit své postavy a příběhy z hlavy a vrátit se ke každodenní rutině?

Někdy to těžké je. Vždycky se snažím do svého psaní maximálně ponořit a o to těžší je potom vrátit se do reality. Ale už jsem si zvykla. Ráda sním a představuji si krásné věci, třeba naplnění svých snů.

8. Na Databazi knih je většina vašich knih v červené kategorii, tedy mezi těmi s nejlepším hodnocením, čekala jste takovou odezvu od čtenářů?

Rozhodně ne. Ze začátku jsem si moc nevěřila a hodně jsem se bála negativních reakcí. Dnes se těším z každé pozitivní zprávy, z každého ohlasu od svých čtenářů a jsem nadšená, že si mé knížky vedou tak dobře.

9. Máte nějaký příběh, který schováváte doma v šuplíku, ale nikdy jste ho nevydala?

Ano, pár jich mám, ale nejsou dokončené. Spíš jsou to takové rozdělané nápady. K některým se hodlám vrátit, jsou v pořadí na hotovou knihu.

10. Kdybyste mohla být na jeden den v kůži jakékoliv vaší postavy, která by to byla?

To je hodně těžké. Chtěla bych být elfkou, navíc jsem vždycky milovala jednorožce, takže by mě lákalo stát se Aranis z Poselství jednorožců. Na druhou stranu je mi v současnosti asi nejbližší válečnice bohů Arinala z Dcery hvězd. Ohromně by mě lákalo stát se takto silnou a neohroženou a dokázat být chladná a nemilosrdná. Navíc se přátelí s potomkem draků, což je další plus.

11. Dokážete si představit vaše knihy zfilmované? Kdo by si podle vás měl zahrát právě Arinalu – hrdinku vaší nejnovější knihy?

Určitě dokážu, představuji si to docela často. Je to jeden z mých snů. Celkově si své příběhy v hlavě promítám jako scény z filmu. Kdo by mohl hrát Arinalu… zrovna si nedokážu nikoho představit. Jestli ale budou mít nějaké nápady čtenáři, můžou mi je klidně napsat na mou FB stránku, je to hodně zajímavá otázka…

12. Považujete se za spisovatele, který má svůj svět do puntíku promyšlený, anebo píšete naprosto spontánně?

Vždycky mám své příběhy dopředu promyšlené. Nejdřív vymyslím celý příběh, děj, kapitoly, hlavní zápletky, všechno si sepíšu, udělám poznámky a osnovu a pak začínám psát. Samozřejmě se můžou zápletky nebo nějaká část děje v průběhu psaní změnit, nebo mě napadne nový nápad nebo zvrat, a tak předělávám. Ale základ mám vždy promyšlený.

13. Skončila někdy nějaká vaše kniha jinak, než jste si původně představovala?

Je pravda, že u Křišťálů moci jsem neměla příliš jasno, jak příběh zakončím. Ačkoli jsem měla 4. díl Minotaura naplánovaný dopředu, tak nějak se mi pod rukama sám vyvíjel. Smrt jedné z nejdůležitějších postav – Sorgana – mě napadla také trošku spontánně, ale už při psaní 3. dílu. Hodně jsem nad tím pak přemýšlela. Jinak si myslím, že všechny mé knížky skončily tak, jak jsem si přála.

14. Máte raději smutné, nebo veselé konce?

Jako čtenář mám radši šťastné konce, protože postavám držím palce a chci, aby všechno dobře dopadlo. Jako spisovateli se mi ale lépe tvoří smutné konce. Trošku se vyžívám v tom, když můžu nechat hrdiny trpět (smích).

15. Poslední z našich otázek, které 3 knížky byste označila za své nejoblíbenější a doporučila je ostatním k přečtení?

Mám spoustu oblíbených knížek, takže je těžké vybrat jen tři. Ale asi to jsou Píseň krve od A. Ryana, Řekni lituji od M. Robothama a Serafína – Příběh draků od R. Hartmanové.

Michaela Burdová DOPORUČUJE:

 

Další články z kategorie

RECENZE: Svět, ve kterém vaše černé svědomí vyřeší miska jídla

RECENZE: Svět, ve kterém vaše černé svědomí vyřeší miska jídla

Existuje svět, ve kterém vaše černé svědomí vyřeší miska jídla. Kde se za temných nocí toulají po ulicích bytosti s cejchem vypáleným do jazyka a vlastní duši plní proviněními ostatních. Říká se jim pojídači hříchů. Pokud takový pojídač sní například zapečeného úhoře, duši zemřelého oprostí od hříchu sekýrování. Co na tom, že nebožka byla po celý život pěkná megera. Její hřích přejde na pojídače a ona může odpočívat v klidu a míru na věky věků. Dveře do takového světa otevírá Pojídačka hříchů, novinka od americké...

RECENZE: Cesta na hřbitov a zase zpátky

RECENZE: Cesta na hřbitov a zase zpátky

Zaklapnete knížku po poslední stránce a přemýšlíte, o čem doopravdy byla. U Hrobaře to rozhodnutí máte jednoduché: o přátelství. O přátelství muzikantů jedné kapely, přerostlých kluků, kteří toho spolu zažili za 20 roků opravdu hodně. Pár dávno vydaných alb, pár povedených koncertů, spousty vystoupení po městysech a dědinách okolo krajského města, vystoupení, která nestačí ani na zaplacení života, drahně alkoholu, drogy lehčí a drsnější, groupies okresního formátu, přefiknuté partnerky kolegů (i když zrovna o tomto...

RECENZE: Miluje, ale neví koho. Chce, ale neví co. Proto se rozhodl zastavit.

RECENZE: Miluje, ale neví koho. Chce, ale neví co. Proto se rozhodl zastavit.

Leo Gazzarra trpí nevýslovným pocitem zbytečnosti. Dny tráví nicneděláním po kavárnách, večery v přítomnosti rádoby přátel a alkoholu, noci si nepamatuje a ráno se probouzí v cizím bytě a v cizí posteli. V kapse mu cinká pár mincí, z práce dostal výpověď. Miluje, ale neví koho. Chce, ale neví co. Proto se rozhodl zastavit. Život, tu nudnou a bezbarvou a ohranou všehochuť, znuděně sledovat jen zpoza oken. Rozhodl se neúčastnit se ničeho. Nechat protékat život a všechno...

RECENZE: Je možné i uprostřed největší tmy zahlédnout barvy?

RECENZE: Je možné i uprostřed největší tmy zahlédnout barvy?

Českého čtenáře může jen a jen potěšit, když ústředním motivem knihy zahraničního spisovatele je naše maličká země i s důležitými historickými milníky. Spisovatelka Favel Parrett je původem z Austrálie, její kořeny však sahají až k nám. Jak sama říká, bytu jejích prarodičů v Melbourne rezonovala velká tapeta Pražského hradu i spousta českého křišťálu. Bylo to jako cestovat do Evropy, ač ji do té doby nikdy nenavštívila. Částečně autobiografickému románu A v srdci láska předcházely dvě kratší povídky vydané v místních...

RECENZE: Když se bílá magie promění v experiment na lidech…

RECENZE: Když se bílá magie promění v experiment na lidech…

Železo, tma, vůně kolomazi, chřestění přemnoha ozubených koleček, cvakání a klapání složitých mechanismů. To je zcela nový neokoukaný svět Roberta J. Bennetta, autora veleúspěšné série Božská města. Stvořil svět nazdařbůh poslepovaný ze zakouřených propletenců podmáčených slumů i čisťounkých ulic vládnoucí elity. Takže pokud vás zrovna chytla slina po příběhu líznutém steampunkem, kyberpunkem a majícím tendenci jít do kopru bez zbytečných průtahů, pak vezměte do rukou právě Čaropisce!   Svět, v němž žije Sancie...

RECENZE: Bolestivý, ale krásný příběh o touze někam patřit

RECENZE: Bolestivý, ale krásný příběh o touze někam patřit

Americký jih šedesátých let. Atmosféra je napjatá a těžko dýchatelná. Černoši nesmí chodit do stejných obchodů, restaurací, škol a kostelů jako spořádaní občané s bílou pletí. Za hranicemi takového nehostinného světa vyrůstá Kya. Místo idylického dětství však ze zchátralé chatrče uprostřed bažin nejdřív odejde máma, pak sourozenci a nakonec i otec. Zůstane jen ona. S kým bude sdílet radost z nalezeného ptačího pera? Komu ukáže své akvarely nebo řekne o první lásce? A především kdo ji bude hájit před silně zaujatou...

RECENZE: To se může stát jen ve filmu

RECENZE: To se může stát jen ve filmu

Pamatujete si na scénu z filmu Prázdniny, ve které Cameron Diaz běží v lodičkách zasněženou krajinou a Jude Law pláče štěstím, když mu padne do náručí? Nebo jak Bridget Jonesová pobíhá po poloprázdné ulici jen v kalhotkách a tílku a hledá pana Darcyho? Všeříkající pohled z očí do očí, pár zamilovaných slov, polibek hodný Oscara a šťastný konec. Zbožňuji tyhle filmy. Co na tom, že je to klišé? Stejně si je pustím do konce roku alespoň pětkrát. Skutečný život ale není remake filmu Láska nebeská a naše druhá polovička...

RECENZE: Kde přesně začíná nevěra?

RECENZE: Kde přesně začíná nevěra?

Manželé Carlo a Margherita jsou nerozlučným párem. Mají mezi sebou ten druh vztahu, kde jsou si sobě navzájem nejlepšími přáteli i milenci. Na první pohled všechno klape. A přesto oba dva touží po někom jiném. Po jednorázovém uspokojení. Po chvilkovém úniku ze stereotypu. Je lepší překročit hranici a bojovat s výčitkami svědomí, nebo odolat a ptát se po zbytek života „co kdyby“? Stejnou otázku si pokládá italský spisovatel a držitel několika literárních cen Marco Missiroli. Jeho poslední román Věrnost je záležitostí, o...

RECENZE: Být ženou není jednoduché. Být matkou už vůbec ne.

RECENZE: Být ženou není jednoduché. Být matkou už vůbec ne.

Jak chutná bezstarostnost? Jako gelato s příchutí čokolády a lískových oříšků? Jako sluncem zalitá pláž a mořské vlny převalující se přes bosé nohy? Přichází bezstarostnost předtím nebo potom, co přijdeme z práce, nakoupíme, uvaříme, uklidíme, pomůžeme napsat úkoly a políbíme děti na dobrou noc? Nebo se ten blažený pocit nenávratně vytratil z našich životů? Odpověď hledá francouzská blogerka a spisovatelka Serena Giuliano v románu Ciao bella. Typicky letní kniha jako dělaná do parného odpoledne je takovým koktejlem....

RECENZE: Nový Backman je dramedy o osamělosti, potřebě blízkosti a komplikovaných vztazích

RECENZE: Nový Backman je dramedy o osamělosti, potřebě blízkosti a komplikovaných vztazích

Každý z nás mám svůj vlastní „smutný příběh“. Zamčený na tři západy v zaprášeném šuplíku, zastrčený někde hluboko v duši, kam se moc často nechodí. Když se zdá, že jsme na ten šuplík zapomněli, tak přijde spisovatel Fredrik Backman, autor knih Muž jménem Ove nebo Medvědín, s další novinkou, nekompromisně zámek vypáčí a připomene, že nikdy není pozdě na otevírání starých ran. Úzkosti a jejich lidé se poťouchle tváří jako komedie, ale bulet budete ještě týden po dočtení. Připravit… pozor … emocionální horská dráha se dává do...